Last book.

Jaro.

Bylo jaro a já zase pociťoval své jarní deprese jako každý rok. Nechtěl jsem chodit k lékařům a cpát do sebe haldy prášků a být jen omámený, chtěl jsem normálně žít jako všichni ostatní. Jediné co mě od všeho zachraňovalo bylo psaní. Psal jsem knihy, které jsem nikdy nikomu nedal přečíst. V tuhle chvíli jsem jich měl napsaných spousty od tématu zvířata, nebo dokonce i pohádky, ale ty většinou dopadly tak dramaticky, že bych to žádnému dítěti přečíst opravdu nedal.

Jinak bych se Vám mohl představit. Je to přeci slušnost.

Tak jen pár krátkých vět o mém já.

Jmenuji se Alex, Alex James Smith. Je mi 19 a nějak teď pobývám v Norsku, kde jsem se nastěhoval ke své Tetě Amelii. Rodiče o mě nikdy neměli moc zájem a já vždy pobýval u rodiny mého otce, kteří aspoň nějaký zájem měli. Nikdy jsem neměl nějak stálé zázemí, několik let stejné kamarády nebo třeba přítelkyni. Já na ty lidi nikdy nějak nebyl. Dalo by se mě považovat za anti sociála, který tak nějak žil jen se sám sebou. 

A to by pro teď stačilo.

Na to, že bylo jaro bylo teplo a to bylo jen plus pro mě, protože jsem mohl jít psát ven. Veřejná místa jako kavárny a tak taky nebylo to co jsem vyhledával. Ano jsem dost divný, nemám holku nemám kamarády jediné co tak nějak mám jsou knihy a moje fenka Solnate, která by beze mě nikam nešla a já bez ní také ne.

Jako většinu dní jsem sebral své věci což byly deníky, pera, vodítko a Solnate. Vyšli jsme jako každý den v brzkých ranních hodinách kdy už se začalo rozednívat. 

Vždy jsem chtěl navázat nějaké vztahy s lidmi, ale vždy když jsem se o něco pokoušel nedopadlo to dobře pro mě. Přidal jsem se ke spousty partám, jedna z nich mě dokonce dostala do drog, ze kterých jsem se pořádně nemohl vyhrabat. Po tomhle už lidem přestanete věřit. A dostat jsem se z toho musel sám jelikož bych jinak musel umřít. Vztahy v dívkami tu také byli. Jedna na mě zkoušela, že je těhotná a já se z toho opravdu těšil a pak tu byli další dvě, které mě měli jako zástěrku a za zády mě podváděli. 

Možná si říkáte, že jsem ukázkoví případ zoufalce a to já taky jsem. Zoufalec, který se pokouší ží normální život a pořád mu to nějak nejde. Ale modlím se za to aby to někdy šlo.

Se Solnate jsem přišel na naše místo, které bylo na rozlehlé louce. Většinou to bylo tak, že jsme přišli já si sedl a Solnate pustil na volno. Takže já mohl psát a Solnate se probíhala okolo.

Otevřel jsem svou knihu, kterou jsem byl opravdu spokojený. Byla o dívce, kterou jsem pojmenoval Emma, měla krásné hnědé dlouhé vlasy a modré oči, do kterých když se někdo podíval hned se v nich ztratil. Opravdu bych je někdy chtěl vidět. Psal jsem o jejích všechních dnech i o těch nevšedních. Možná jsem si tak nějak tvořil ideál toho svého vysněného děvčete. 

Emma ve své knize měla Thomase, kluka který tu byl vždy pro ní když potřebovala. Taky bych chtěl někoho takového pomyslel jsem si. Chodíval jí hrávat pod okno na kytaru, protože mu napsala zrovna, že je smutná nebo se jen tak procházeli ruka v ruce po parku. Nebo dokázali celý den jen proležet v posteli a nic nedělat.

,,Neudělá mi ten pes nic?" zaslechl jsem za sebou dívčí hlas.

,,Ne...je hodná" promluvil jsem bez pohledu na ní.

,,Pojď jsem malička" uslyšel jsem její hlas znovu. 

Lidi jsem neměl moc v lásce, ale když jsem uviděl holku co si právě hladila mého psa tak jsem na chvíli dokonce ten názor změnil. 

Byla opravdu krásná. Měla krásné hnědé vlasy, které ji padaly do půlky ramen a na sobě měla koženou bundu a jeany. 

,,Jak se jmenuje?" ozvala se.

,,Solnate" odpověděl jsem jednoslovně i když bych rád ji řekl víc.

,,Krásné jméno" 

A jaké je tvoje jméno? určitě je tak krásné jako ty. Ale tohle bych jí určitě neřekl přímo do očí.

Chtěl jsem si jí ještě prohlédnout, ale už tam nestála ani ona a ani Solnate?

,, SOLNATE? SOLNATEE?" 

Volal jsem na ní jak se dalo, ale nebyla nikde.