.
.
.
Jen tak jsem vešel do místnosti ani nezaklepal...
Slyšel a cítil jsem jak pode mnou praská stará podlaha...
Ze stěny padala omítka a na obrazech byl všude prach...
I tak jsem pokračoval v mojí cestě...
.
.
.
Když jsem se narodil což teda bylo 7.3.1993 jsem už od začátku měl těžký život.... Když vás v rodině každý nenávidí a vaše matka vás už od narození nechce...
Nechodil jsem vůbec do školky.. Musel jsem se všechno učit od dětí co jsem viděl na ulici a jen napodobovat to co dělají...
Postupem času jsem se dostal do školy aspoň teda. Nikdo mě tam neměl v oblibě, ale ani mě nikdo nešikanoval.
Prostě jen bez přátel. Přišlo mi to divné a už od malička jsem si tak budoval nenávist k lidem.
.
Neměli mě rádi...
Tak já neměl rád je...
.
I přesto jsem viděl každého šťastného... Chtěl jsem čas od času poznat jaký je to pocit ale nevěděl jsem jak to udělat když jsem se s nikým nebavil...
Zkoušel jsem všechno co jsem zmohl, ale nic mě neučinilo šťastným.
Byl to hrozný pocit... Pocit ničeho...
.
Prostě každý den jako druhý.
Do školy a zas domu.
Do školy... A cestou domů přesně 4.2.
Se mi jak se říká změnil život...
Šel jsem v pohodě po ulici kolem obchodu, banky, řeznictví....
Přesně tam jsem se zastavil.
"řeznictví? Co tady dělám? "
Nevěděl jsem, ale nechtěl jsem odejít..
Najednou do mě někdo silně strčil že jsem se pohnul o metr dopředu.
Koukl jsem se ale ve tmě v noci nebylo nic vidět. Viděl jsem jen černý obrys mužské postavy. Zeptal jsem se ho jestli něco potřebuje ale neodpověděl.
"Asi opilec.. "
Nevím teda jestli si něco dal ale normální rozhodně nebyl. Když jsem rozpoznal v obrysu uviděl že v ruce drží pistoli." Do hajzlu" věděl jsem že to nebyla žádná sranda tak jsem jen stál aby mě nestřelil.
On mi jenom v klidu přiložil pistoli k hlavě a řekl ať si ji vemu.
Koukal jsem na něj jako na idiota když to dořekl. "Vzít..? To fakt?"
Pomalu jsem natáhl ruku a převzal ji.
Rovnou mě napadla i myšlenka že jednu a poslední věc jsem nezkusil.
"To si nemůžu dovolit.. Ze bych... Ho.. Zastřelil? "
Pomalu jsem se nadechl a zase vydechl." Bože co to dělám?! ".
Rychle jsem zmáčkl spoušť.
Při výstřelu jsem zavřel oči a otevřel je hned jak jsem slyšel, že postřelený spadl na zem." Co jsem to...? "
Upřímně první pocit... Necítil jsem za to vinu... Vykládal jsem si že jsem prostě jednal v sebeobraně.
Musel jsem ho i někam uklidit. Odtáhl jsem ho k nedaleké řece a rovnou ho tam i hodil. Za tělem ve vodě následovala i jeho pistole. Rychle jsem ji tam hodil a běžel co nejrychleji domů. Cestou jsem míjel to místo kde se všechno odehrálo. Nemohl jsem se na to dívat. Bylo to hrozné. Ale nijak smutný jsem nebyl. Ani jsem o tom nehodlal nikomu říkat. Ještě by mě někam strčili. A i kdyby tak ať řeknu cokoliv tak mi uvěří. Je mi 15 to by ještě šlo. Ale i tak... Zabít.. Člověka..
To je příšerný!
