LOUTKA BEZ VODIČE

DÉŠŤ

Stála jsem na dešti a po čtvrté za posledních pár minut vytáčela jeho číslo. Píp. Píp. S každým prázdným tónem se mi zvedal žaludek. Zima už na mě dávno nepůsobila, daleko víc mě mučil ten druh chladu, který je zažraný kdesi ve vnitřnostech a vrací se v ty nejméně příjemné okamžiky.

"Prosím, zavolejte později"

Těžko říct, jestli to byla už jen ozvěna v mé hlavě. Nikotin už na zklidnění nervů neměl vliv, jen se mi motala hlava. Teď večer byly ulice zoufale prázdné, jen pár opilých párů mířilo panelákovým bludištěm ke svému bytu. Z plácku před supermarketem jsem měla krásný výhled na celé sídliště - park, školu, hejno stejných šedých kvádrů, na kouřící hlouček před non-stopem. A na jeho dům.

Svítilo se, silueta za oknem napovídala, že místnost není prázdná. Byl tam a slyšel telefon vyzvánět, věděl, že mu volám a píšu, ale neobtěžoval se nad tím víc přemýšlet. Tak fungoval jeho svět - pokud neodpovídal úkol jeho aktuálním rozmarům, neobtěžoval se s řešením.

Přiložila jsem znovu telefon k uchu.

Píp.

Píp.

Píp.

Žaludek se znovu křečovitě sevřel.

"Halo?" ozvalo se na druhé straně.

"Ahoj. Mám volný večer, chtěla jsem zajít na víno nebo tak. Psala jsem ti už ráno, četl jsi tu zprávu?"

"Četl"

"A?"

"Asi bych šel. Stíháš to za deset minut k metru?"

"Moc ne. Dáš mi čtvrt hodiny?"

"Spíš těch deset minut"

"No, zkusím to"

"Utíkej, krásko"

Těžko říct, jestli to bylo studeným vzduchem, deštěm nebo kombinací obojího, ale když jsem o pár minut později z posledních sil dobíhala ke stanici metra, napadlo mě, že právě takhle chutná zoufalství. Chutná a bolí...

***

30. cigareta zasyčela v plném popelníku. Už je jich příliš, odezírala jsem mu ze rtů, příliš mnoho na jeden nevydařený večer. Nahlas ale neřekl nic, sevřené rty opřel o orosenou sklenici piva aniž by se napil. Celé to byla hra - pohledy, úsměvy, chvíle nekonečného tichá. Nesnášela jsem to tolik, jako jsem to milovala.
"Přespíš?"
"Snad" pokrčil lhostejné rameny. Nevyčetla jsem nic, ne z očí, ne že rtů. Jeho pohled končil kdesi na stěně za mnou. Mnohokrát mě napadlo, co nás dva vlastně spojuje. Dva cizinci v jedné místnosti, dvě ztracené existence z opačného konce žebříčku empatie. Odpověď zněla minulost.
"Budu ráda, když se zdržíš"
Litovala jsem toho, sotva jsem to vyslovila nahlas. Další část mé hrdosti byla slisována touhou připoutat ho k sobě - tedy pokud z hrdosti ještě nějaký kousek zbyl i po všech nočních telefonátech a zpráv bez odezvy. Zaváhání v mém hlase upoutalo jeho pozornost.
"Vážně?" ušklíbl se "A pročpak?"
Jeho hra byla opět v plném proudu.
"Víš to sám nejlépe"
"Osvěž mi paměť"
"Přespání neznamená, že bychom museli vůbec jít spát..."
"A co bychom dělali místo toho?"
"No...pár nápadů bych měla..."
"Poslouchám"
Cigareta vložená mezi rty skončila v jeho dlani. Natáhl se pro zapalovač přes mé tělo. Byl tak blízko, že jsem mohla na okamžik vnímat tlukot jeho srdce. Klidný. Klidný a rytmický. Vnímal všechno, každý sebemenší detail, zvuk, čas, drobný pohyb, záchvěv každého svalu na mém těle, ale přitom se tvářil nepřítomně, myšlenkami kdesi daleko od povrchního světa. Tak vypadala jeho nepropustná slupka, skrze kterou jsem i přes všechnu snahu proniknout nedokázala.
"Poslouchám" zopakoval. Cigareta v jeho prstech přede mnou ucukla.
"Spoustu věcí" pokrčila jsem rameny.
"Hmmm"
"Cokoli budeš chtít"
"Ano?"
"Ano"
A další ortel smrti byl dobrovolně podepsán samotným odsouzencem.
Cokoli budeš chtít, lásko....