Archanděl /Temnota/

Konvoj

Cisterna pomalu projížděla krajinou, nevybíral jsem kudy pojedu, od toho tu bylo vojenské vozidlo jedoucí přede mnou.
Světla pomalu prostupovala temnotou obklopující náš svět.

Nikdy jsem nebyl ve Světle. Slyšel jsem o něm spousty, ale na vlastní oči se mi to nikdy nepodařilo vidět. Světlonoši jsou na své hlavní město pyšní, ne každý do něj dostane přístup. I když pro ně pracuji, jsem jen nízko na jejich seznamu. Vodu tam dováží zkušenější řidiči.

,,Nervózní?" Zeptal se po několika hodinách tiché jízdy Much.
Zavrtěl jsem hlavou. Skutečně jsem nebyl nervózní. Těšil jsem se. Dostanu se do hlavního města světlonošů a dokonce v něm strávím pár dní.
O tom jsem snil už od mala, ,,Doufám, že oprava cisterny bude trvat co nejdéle. Rád bych si celé město prošel," uculil jsem se. Much moc dobře věděl, že toužím po podání žádosti o přijetí mezi anděly.
,,Většinou to zabere dva nebo tři dny,"
odpověděl, ,,A na výlety zapomeň, stejně nesmíš opustit depo."
Pevněji jsem sevřel volant. Věděl jsem to. Stejné pravidlo bylo úplně v každém městě. Řidiči ani posádka konvoje nesmí opustit depo. Kdyby náhodou došlo k útoku a konvoj musel okamžitě odjet.
Much ovšem netušil, že jsem si vždy prošel celou vesnici, nebo město a dalo by se říct, že za těch pár let co dělám řidiče jsem si v hlavě vytvořil dokonalou mapu každého místa, kam jsme dováželi užitkovou vodu. Znal jsem každý podnik, boční uličky, i stoky. Věděl jsem jak se pohybovat naprosto nepozorovaně a byl jsem v tom nejlepší.

Auto jedoucí v čele konvoje zastavilo tak rychle, až jsem ho skoro naboural. Zastavil jsem jen pár centimetrů od něj. Řidič vystoupil a s ním i celá posádka. Hlavně jejich zbraní prohledávali okolí.
Řidič došel ke mně a naznačil mi abych vystoupil. Poslechl jsem a stejně učinil i řidič druhé cisterny.
,,Dostali jsme hlášení ať tu zastavíme a počkáme na další konvoj. Prý má nějaký problém a můžeme mu pomoci," řekl voják, ,,Tome, ty vylez na svou cisternu a hlídej zadní část," přikázal řidiči poslední cisterny.
Tohle se nestalo poprvé, ale tentokrát jsem měl pocit, jako by bylo něco jinak.
Zalezl jsem zpátky do cisterny a Muchovi předal veškeré informace.
,,Zas si něco vymýšlí," uculil se a udělal si pohodlí. Tak nějak tušil, že tu chvíli zůstaneme.
Vytáhl jsem si svůj bloček, který jsem používal spíše jako deník a začal zapisovat.

Za nedlouho se na za námi objevila světla nějakého auta. Přijíždělo ze zadu a s rozsvícenými světly, takže nebylo vidět o které auto jde. Vojáci se okamžitě postavili do obranné pozice. Dokonce i já s Muchem jsme sáhli pro zbraně. Z cisterny jsme ovšem nevylezli.

Auto se pomalu přibližovalo. Nezrychlovalo, ani nijak neměnilo směr, takže vedoucí konvoje usoudil, že jde o spojence a nařídil složit zbraně.
Much mi ovšem lehkou mimikou naznačil abych svojí nechal odjištěnou. Seděli jsme v cisterně atak nebylo na zbraně vidět.
Poslechl jsem ho. Byl neto, určitě viděl nebo slyšel něco co vojákům uniklo.

Auto zastavilo vedle poslední cisterny. Motor byl stále puštěný. Vystoupili čtyři muži se zbraněmi, podle uniforem vojáci světlonošů a začali obcházet auta. Podíval jsem se na Muche, sledoval zpětnýmy zrcátky situaci odehrávající se vzadu.

,,Co se ti nezdá?" Zeptal jsem se co nejvíc potichu.
Jen si oddychl, ,,Tohle nejspíš budou naši," podíval se na svou zbraň a trochu se usmál.

Vůdce našeho konvoje došel až k muži s nejvyšší hodností, ,,Prý máte problém, o co jde?" zeptal se a prohlížel si jejich auto.

Odpověď nedostal. Kapitán stojící naproti němu se jen rozhlížel po svým mužích. Ti procházeli konvoj. Otevřeli i mou rozbitou cisternu. V boku byla díra jako hlava šelmy, muselo jim být jasné, že vodu nepřevážím.
Pozoroval jsem je ve zpětném zrcátku když najednou mne oslepila jasná bílá záře. Skrze přední sklo do auta nahlížel další voják.
Much si ho zřejmně všiml dřív, protože byl skulený na místě pro nohy. Já několikrát zamrklal a pak se snažil mžourat do silného světla vojákovi baterky. Po pár sekundách se světlo vydalo jiným směrem. Voják přešel k dalšímu vozu a pokračoval ve svícení do obličeje u někoho jiného.

Když byla prohlídka konvoje hotová, vojáci poslušně přikynuli kapitánovi.
,,Omlouvám se za přepadovku a za tu klamavou zprávu," usmíval se kapitán na velitele našeho konvoje, ,,Ve Světle se během posledních pár dní odehrálo několik teroristických útoků. Musíme kontrolovat každého kdo si žádá vstup do města."

Zarazil jsem se a koutkem oka koukl na Muche.
Strýček by věděl kdyby došlo k útokům na světlonoše.
Jako neto byl vždy v obraze, alespoň co se okolního světa týkalo.
Zakroutil hlavou, aby mi dal vědět, že o ničem neví.

,,Rytíři?" zeptal se velitel konvoje. Odpovědí mu byla zvedlá ramena.
Takže ani světlonoši netušili o koho jde.

,,Každopádně, vy můžete pokračovat, ale vyjeďte na třetí cestě na pole a vemte to skrze Kopec k Jámě a pak rovnou do Světla. Přijedete tak severovýchodní bránou," podal nám kapitán instrukce a vydal se zpět ke svému vozu.

,,Tak slyšeli ste?!" Zakřičel na nás velitel a nasedl do svého auta v čele konvoje.

Neznal jsem dokonale mapu okolí, přesto mi bylo jasné, že tahle cesta je snad nejdelší, kterou jsme mohli jet.
S trochou nervozity jsem pomocí tlačítka přepl palubní počítač tak, aby ukazoval dojezd a byl jsem docela rád, když se objevilo čtyřciferné číslo.

,,Něco se mi na nich nelíbilo," přiznal jsem a koutkem oka pohlédl na Muche.
,,Nebyli to vojáci světlonošů," odpověděl jednoduše strýc, ,,Otázka tedy je kdo to byl a proč nás vedou tudy."
Zhluboka jsem se nadechl. Bál jsem se Jámy. Posledně co jsem tam byl se můj obličej vypálil do hlavy každého obyvatele vesnice a snad i přilehlého okolí.

Pomalu jsme vyjeli z hustých lesů a pokračovali po polích.
,,Kdysi dávno tu světlonoši pěstovali stovky tun různých obylovin. Pak přišla válka s rytíři a venku to začalo být nebezpečné," povzdechl si strýc. Nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti, protože jsem obdivoval ohromné zrezivělé stroje, které v dávných dobách používali prastaří, nebo jsem si to alespoň namlouval. Příběhy o prastaré civilizaci miluji. Bohužel jsou pouze psané a tak i těžko dohledatelné. V temnotě je zbytečné pro obyčejné lidi aby se učili číst.
Potřebují se naučit své řemeslo a jak přežít. Je to opravdu škoda, po nás nezůstanou ohromné stroje, ani zápisky a knihy. Po naší smrti tu nezůstane vůbec nic.

Vedoucí auto z ničeho nic zastavilo. Vojáci vystoupili a jako obvykle jejich zbraně prohledávali okolí. Já s Muchem jsme vystoupili hned v zápětí. To nám nejspíš zachránilo život.
Slyšel jsem dvě rány, než můj svět upadl do ještě větší tmy, než jaká panovala venku.
Zabouchnutí mých dveří a výbuch mojí cisterny.
Ta druhá rána mne odmrštila několik metrů a při dopadu jsem ztratil vědomí.