Archanděl /Temnota/

Světlo

Prvně jsem se probudil příšernou bolestí. Bylo to jako by mým tělem projížděli desítky nožů. Pomalu mě rozřezávali za živa. Oči jsem měl zakryté nějakou látkou. Skrze ní prosvítalo jen silné světlo z nějaké zářivky. Ovšem moje napůl mrtvé vědomí si myslelo, že jde o slunce a já pomalu upadám do pekla. Cítil jsem smrt. Zkusil jsem se pohnout, ale někdo kdo byl v mém okolí a víc při vědomí si všiml lehkého pohybu mojí ruky a usoudil, že jsem se probral z bezvědomí. Řečí, kterou jsem neznal, nejspíš tuto informaci předal někomu třetímu. Ucítil jsem lehké bodnutí, jako od komára, na levém předloktí a po chvíli znovu usl.

Podruhé jsem se probudil v měkké posteli. Pomalu jsem otevřel oči a zjistil, že budu nejspíš na ošetřovně, všude kolem byla spousta lůžek, některé dokonce obsazené na první pohled nemocnými pacienty.
Rozkoukával jsem se a snažil zaostřit něco víc, chtěl jsem najít náznak toho kde se nacházím. Kromě toho, že jde o ošetřovnu.
Po chvíli mrkání jsem usoudil, že rozostřený pohled bude na delší dobu.  Rozhodl jsem se pokusit vstát. První pokus byl neúspěšný. Druhý také. Mozek nohám sice říkal, co mají dělat, ale poslouchat se jim nechtělo.

Rozhodl jsem se na to jít pomaleji;
Lehce jsem se pokusil pohnout levou rukou, přes veškeré pochybnosti poslechla. Usmál jsem se svému pokroku a zkusil to zopakovat. Znovu úspěšně. Zkusil jsem zatnout pěst, také úspěšně. Levá ruka fungovala dobře. Moje pozornost se přesunula na ruku pravou. Mozek vyslal signál lehkého cuknutí, ale ten k ruce nedošel.
Zrak se mi pomalu vracel a já začínal zjišťovat, jak vlastně moje tělo vypadá. Celé bylo obvázané v obvazech, teklo ze mně tolik krve, že i několika násobná vrstva látky, kterou jsem byl omotán, na některých místech prosakovala. Znovu jsem se rozhlédl po místnosti a zkusil přivolat pomoc. Křičel jsem co mi plíce stačili, ale z krku mi nevyšla ani hláska.
Po několika minutách marného snažení jsem se pokusil levou rukou nahmatat něco na stolku, který byl vedle mé postele. Nic jsem nenahmatal, ale povedlo se mi celý stolek shodit a tím docílit oné pozornosti, o kterou jsem tolik stál.

Ve vchodu se objevil jeden voják světlonošů a s ním i muž v sametově bílém plášti. Rozhlédli se po místnosti hledajíc zdroj zvuku. Když jim došlo, že jsem to byl nejspíš já, okamžitě ke mne přiběhli. Muž v bílém plášti vytáhl takovou malou čepel přidělanou k nějaké skleněné nádobce a bodl mi jí do ruky. Zhluboka jsem se nadechl a zkoušel gestikulací poukázat na můj problém s hlasivkami. Jemu to bylo jedno. Jen se usmíval a opakoval, že to bude dobré. Celou dobu co jsem usínal.

Třetí probuzení bylo příjemné. Na první pohled. Ležel jsem na stejné posteli jako minule. Rozdíl byl v bolesti - žádnou bolest jsem necítil. Trochu mne třeštila hlava, ale jinak mi přišlo, že jsem naprosto v pořádku.
Rozhlédl jsem se kolem, ale všude byla tma. Jen u postelí svítilo pár lampiček. Nikde jsem nikoho neviděl. Tedy do chvíle, než jsem se podíval na stolek. Ležel na něm můj deník a vedle něco stál nějaký starší muž. Pořádně jsem si ho prohlédl abych zjistil o koho jde.
Na sobě měl uniformu světlonošů. Nebyl voják. Na ramenou neměl hvězdy, ani lucerničky, podle kterých se značí hodnosti. Měl tam pero, to označovalo že jde o písaře.

Úkol písaře je jednoduchý. Každý písař po dovršení určitého věku a hodnosti, -no i písaři mají hodnosti- dostane přidělenou svou vesnici o kterou se musí starat. Přistěhuje se do nejbližšího města a tam zasedá v radě, kde rozhoduje o osudu své vesnice.

Tenhle muž měl tvář plnou vrásek, což byl kromě jeho chybějících vlasů další důkaz jeho stáří. Krom vrásek byla ovšem tvář posetá jizvami. To už u písařů je nezvyklé. Jejich jizvy vznikají spíš v kanceláři, když se seknou o papír. Tento muž za sebou musel mít mnoho bitev, nebo při nejmenším šarvátek.

Měl pronikavé, skoro bílé oči. V kontrastu s jeho obličejem vypadaly jako dvě hvězdy na černém nebi.
Spodní část obličeje jsem neviděl, protože měl hustý šedý plnovous.

Byl oblečený v uniformě, ale na opěrce jeho židle byl položený dlouhý kabát, ze světlé kůže. Světlonoši přes uniformu nic nenosí. Je to proti jejich kodexu; co není součást uniforem, nesmí na sebe vzít.

Po rychlém prohledání mi došlo, že u světlonošů nejsem. Rytíři to také být nemohli, protože tu svitilo pár lampiček.
Jiné frakce se tak blízko ke Světlu neodváží.

,,Koukám, že jsi vzhůru," pokusil se stařec o úsměv. Chybělo mu dost zubů a tak trochu šišlal.

,,Kde to jsem?" Zeptal jsem se a doufal, že odpoví.

Vzal do ruky můj deník, ,,Tohle je tvoje?" naprosto ignoroval mojí otázku, ale hlas měl hluboký, takže jsem se neodvážil mu svou otázku zopakovat a místo toho jsem jen lehce přikývl sledujíc můj deník.
Jednou rukou sáhl do svého kabátu a vytáhl nějakou starou, roztrhanou knížku. Podal mi jí a přikázal abych četl.

Trochu jsem se na posteli posadil a vzal do rukou něco, co by klidně mohli znát i prastaří.
Otevřel jsem první stránku a začetl se.
,,Nahlas," přikázal muž. Jeho hlas nebyl zlý. Zněl spíše jako učitel povzbuzující svého žáka.

,,Pokud budete putovat světem zahaleným ve tmě určitě budete potřebovat dobrou zbraň. Venku je to nebezpečné a krom přátel vás nic neochrání tak dobře jako dobrá palná zbraň..." Četl jsem, dokud mne nepřerušil hlasitý smích onoho starce.

Sledoval jsem ho dokud se nepřestal smát, ,,Promiň, nechtěl jsem tě urazit. Jen neznám nikoho z venčí, kdo by uměl číst a psát," vysvětlil důvod svého pobavení.

Propaloval jsem ho pohledem dokud se neomluvil a nepodal mi můj deník.

,,Jsi vyjímečný mladý muž," uculil se, ,,když tě našli mysleli, že je po tobě. Naši doktoři se předvedli. Tak pojď přece nebudeš ležet další čas."
Ukázal na hromádku oblečení u mých nohou a sám vstal a hodil přes sebe svůj kabát.

Neváhal jsem ani vteřinu a dal se do oblékání. Stařec čekal u dveří a sledoval co se dělo za nimy.
Po oblečení jsem došel k němu. ,,Kde to jsem?" zeptal jsem se.

,,Vítej ve Světle." Usmál se znovu a rukou mi naznačil abych vyšel ze dveří.

Objevil jsem se na terase nějaké obrovské budovi. Pode mnou svítili stovky světýlek na ostatních budovách. Všude po ulicích a po balkónech pobíhali lidé, jezdili auta nebo motorky. Tak obrovské město jsem nikdy neviděl a už vůbec jsem nikdy neviděl tolik lidí pohromadě. Tolik rozdílných budov.

,,Světlo," zašeptal jsem sám pro sebe.