Cestu osvětlují poslední paprsky slunce. Celá krajina se loučí se zlatou hodinkou, stíny stromů se natahují po nicotných loukách. V horkém letním vzduchu se ještě nese vůně kůry, trav a vyschlé půdy.
Léto začíná a s ním i podobné večery.
Smích přátel a hudba doznívá v uších, na rtech zůstala rtěnka od milé slečny a na jazyku se loučí kvalitní víno. Byl to skvostný ročník. Otec se tehdy tepřive učil jak na domácí trnkové, ale měl štěstí. Na památku schoval pár flašek a poslední padla o pár pocitů zpátky.
Slunce zašlo, vysvítá měsíc a nažloutlá zář starých světlometů. Nejasné větve stromů vytváří pozoruhodné obrazce a idylické momenty s načervenalou oblohou. Cesta bude dlouhá a nasávám poslední doušky teplého vzduchu.
Brodím se tmou, tmavou a zlou. Stromořadí ztělesňují děsivé představy z nočních můr. Oko vidí, co vidět chce a to nejde změnit. Vesnice zpustly, jen pouliční lampy svítí. V dálce se rýsuje horizont, nad kterým září hvězdy a měsíc.
Cesta pořád hřeje, cítím to. Je hezky měkká, poddajná a někdy ovane tvář horkým vzduchem. To ale jen zřídka, povětšinou omýlá tvář vlhký vzduch nasáklý přírodou kolem.
Stará nažloutlá výbojka praskla. Stromy už neutváření strašidelné obrazce, neutvářejí nic. Nejsou tu. Není tu ani silnice. Ani měsíc a hvězdy. Není tu nic. Jen tma, v mysli i před očima. Tělo bezvládně leží, v uších píská, odér benzínu se line všude kolem, rtěnka na rtech se vytratila. Jediné, co zůstalo, je pachuť trnek na jazyku.
Vědomí se ztrácí. Přírodní scenérie nečinně přihlíží tragédii.
A cesta chladne, s ní i tělo motorkáře.
