NO! [cz]

NO!

„J-já... Už prostě nemůžu! Už mě to nebaví, je toho na mě moc!“

„Tae, prosím. Dej mi ještě šanci! Miluju tě, nedokážu bez tebe žít!“ klesám na kolena a rukama obepínám jeho nohy. „Prosím, neodházej!“ žadoním s pláčem.

„Jungkooku.“ odstrkává mě od sebe. „Tohle... Tohle nikam nevede. Snažil jsem se. Snažil jsem se u nás najít zase tu jiskru. Ale už to nejde.“ s povzdechem si frustrovaně prohrábne vlasy. „Miloval jsem tě, ale už to tak necítím.“

„TaeTae...“ pozvedám svůj ubrečený obličej.

„Je konec, Jungkooku. Sbohem.“ otáčí se, zvedá ze země své tašky a odchází.

„Ne... prosím, NE!“ volám za ním. On se, ale ani neohlíží. Jde dál. Pohled se mi zamlžuje slzami. Jedno, ale vidím.

Taehyung... Je pryč.

S výkřikem si prudce sedám. Otvírám oči, ale jediné, co vidím je však černočerná tma. Hlasitě oddechuju.

„Kookie, zlato, co se děje?“ ocitám se ve známém milovaném objetí.

„T-Ty jsi tady? Nikam neodcházíš?“ otáčím se na něj, abych se přesvědčil, že tam je. „Není to sen, že ne?“

„Pabo, kam bych šel?!“ zazubí se tím jeho kouzelným úsměvem.

„Já n-nevím... Zdálo se mi, že... že-“

„Pššt... Lásko, všechno to byl jen sen, ano? Nikam nejdu a nikdy ani nepůjdu. Miluju tě. A ať se stane cokoliv, vždycky budu milovat jen a jen tebe.“ líbá mě na tvář. „Arrasso?“

Přikyvuji a musím se usmát. „Já tě taky miluju, Taehyungie.“ políbím ho a pak spolu v objetí uleháme ke spánku.

Byl to jen sen. Taehyung nikdy nikam neodešel. Stále mě miluje.

A já miluju jeho.