Hrdinové (Stony Oneshot)

Hrdinové

Thor se na Carol podíval se zamyšleným pohledem a opřel se o Stormbreaker.

"Tahle děva se mi líbí," usmál se po chvíli a otočil se k ostatním Avengerům. Tedy alespoň k těm, co zbyli.

Natashin výraz byl tradičně nicneříkající, jen se jí možná malinko nadzvedly koutky úst. Clint se uculoval, ale těžko říct, jestli této situaci, a nebo tomu, že si představoval, jak bude Carol prvních několik dní, dle jeho úvah, děsit šramot ve ventilacích. Bruce byl duchem nepřítomný, jako poslední dobou vždy. Scott s Rocketem cosi kutili v dílně, která kdysi byla denně okupována Tonym.

Steve tu nebyl, toho nikdo neviděl už celé týdny.

Každého z nich to svým způsobem znervózňovalo, ale nechtěli si to přiznat. Říkali si, že Steve se o sebe dokáže postarat sám. Namlouvali sami sobě, že je v pořádku.

Ale nebyl. A každý z nich to i přes všechny uklidňující myšlenky moc dobře věděl.

---

Co ale nevěděli, bylo to, že Steve se po celou tu dobu nacházel na základně Avengers. Jen o něm nikdo neměl ani zdání, Friday měla od něj zakázáno o něm mluvit, na to si dal Steve pozor.

Z pokoje vždy vycházel, jen když všichni ostatní spali, a to ještě jen občas. Nechtěl totiž, aby někdo věděl, jak na tom nyní je. Jak vypadá. Jak se změnil.

Každý by totiž jistě řekl, že ho sérum supervojáka udrží stále stejného. Ale nebyla to pravda. Ne, když týdny nejíte, nic neděláte, pijete jednou ob dva dny, nespíte.

Steve nevěděl, jak dlouho takhle vydrží. Doufal, že co nejkratší dobu. Čekal na smrt, byl si toho vědom, ale zároveň se na ni nějakým způsobem těšil. Uvítal by ji.

---

Jednoho dne, nebo spíše noci, si vylezl na střechu. Dříve tady pobýval vždy rád, už od té doby, co byl zde na základně poprvé. Všechny jeho nejlepší vzpomínky mezi dobou ledovou a lusknutím se odehrály právě tady.

Dnes si lehl přímo na místo, kde neměl výhled omezen vůbec ničím, a viděl krásně na celou oblohu. Ruce, které nyní byly lehce kostnaté, si položil za hlavu.

"Blbče!" Tonyho úsměv se rozšířil, když konečně sundal z obličeje Steveův ručník.

Oba zrovna vyšli z bazénu, teď pouze v plavkách leželi na střeše a pili u toho každý to, co měl rád. Steve tedy vodu s ledem a čerstvým citrónem, Tony vychlazenou Whiskey.

Tony se zvedl, popošel ke Steveovi, ručník mu položil na záda. Pořádně ho rozložil a poté si na něj lehl. Steve jen hekl, na nic jiného se nezmohl.

"No tak, puso, přece mě uneseš, no ne?" pronesl Tony, obrátil se na břicho a začal Steveovi prohrabávat vlasy. A ten si to rád nechal líbit.

Steve sebou trochu trhl, tahle vzpomínka ho zachytila nepřipraveného. Bylo to krásných několik měsíců, které s Tonym takhle prožil. Ale kdykoliv se mu nějaký moment z té doby vybavil, cítil se ještě hůře, než předtím. I přesto ho tyhle vzpomínky stále držely při životě, a nyní měl na sobě jedno Tonyho triko. Kdysi by ho ani nenatáhl, teď na něm viselo.

"Kde jsi, Tony," zamumlal tiše, se slzami v očích. Nevěděl, jestli chce věřit tomu, že se Tony rozpadl v prach. Nevěděl, jestli chce věřit tomu, že je stále naživu. Že se snaží vrátit zpět.

Později neměl tušení, jako dlouho tam vlastně zůstal. A nevšiml si, že někdo o něm celou tu dobu ví. Že někdo stojí za ním a se smutkem v očích na něj hledí.