Opírala se o kamenou zíďku jejího balkonu. Jen těch několik kamenů ji oddělovalo od toho, co jí nabízel výhled. Vysoko skoro až v oblacích se nacházela poslední věž jejího zámku. Odtud mohla shlížet dolů. Dolů na svět.
Tak jak rok za rokem žila se její panství zvětšovalo, ale ten svět, opravdový život, jakoby zůstal neměnný - stále příliš daleko.
Chtěla být jako pták, který kolem prolétl, na pár vteřin se zastavil ve vzduchu, zatrylkoval svoji melodii a pak se nechal dál nést vzdušným proudem někam tam tím směrem a dolů.
Jak jinak by se mohla dostat z těchto zdí, které si každou vteřinu, dnem za dnem stavěla? Budovala své panství z mnoha pokojů vlastních vzpomínek. Od některých chtěla zahodit klíč a už nenajít, jiné klíče ji stále cinkaly na skobičkách v jejím pokoji a stále a znovu se připomínaly, ačkoliv se je snažila zničit a už nikdy nepřipomenout, pořád tu byly. A ty dveře, které už nikdy nešly odemknout ji trápily nejvíce. Schované za její vlastní nejistotou zrezlé zámky nedovolily pasující klič do dírky ani zasunout. Mohla jen malou škvírkou nahlédnout a ten malý zbyteček, co zahlédla na rozpomenutí rozhodně nestačil.
Ne všechno ve své hlavě udrží navždy a tak i ty nejstarší z částí zámku už pomalu ani neznala.
Co však velice dobře znala a vídala každý den byl tento balkón slibující tak překrásný výhled, kterého ona nebyla součástí. Jen do ticha právě se probouzejícího dne šeptala své sny. Chtěla najít cestu ven a jít právě tam...
Jediná cesta však zůstávala dál a dál zavřená. Nejkrásnější a nejzdobnější dveře z celého zámku přímo v její ložnici, tam za nimi se skýrvá úniková cesta, ale jak je otevřít? Snažila se o to už devatenáct let. Prozatím se jen mohla z povzdálí dívat dolů na svět a chtít tam být. Být součástí toho všeho venku. Svobodně a volně dýchat a ne se zavírat mezi známé stěny.
V přepychu a přesto chudá, uprostřed lidí a vlastně úplně sama.
Ještě více se nahnula přes kamenou zíďku oddělující její "bezpečí" a to "co číhá venku" a nesmírnou hlubinu až dolů, kde se odehrával skutečný život.
V teprve vstávajících slunečních paprscích vypadal jako ze zlata a tak lákavě, jak jen zlato pro chamtivce může být. Ona snad nebyla chamtivá, protivilo se jí, že většina lidí, co znala odměřovala život pouze luxusem a penězi, které si mohou dovolit. Taková nikdy nechtěla být. Její bohatství se skládalo z něčeho jiného. Z radosti, kterou dokázala vyhrabat i v těch nejtemnějších koutech, z krásného úsměvu od naprosto cizího člověka a toho, co je vlastně zadarmo a přesto placené pouhou lidskou pílí.
Když zlatavý nádech výhledu zmizel, polekala se. Zase tu strávila příliš dlouhou dobu. Už musí jít, musí jít zase dál žít. Rychle přešla přes balkon do své ložnice. Tak jako ještě nikdy si neodpustila pohled k zamčeným dveřím. Přesně ve výšce očí se nacházel složitý hlavolam na jehož řešení ještě nemohla přijít. Až když ho rozlouskne, cesta bude volná, do té doby musí zůstat zde a hledat tu jednu jedinou možnost, nebo třeba jich bude i víc, to prozatím netušila.
Postavila se před obrovskou skříň. Které z převleků si dnes vezme na sebe?
Cudná? Tou ona nikdy nebyla...
Vyzývavá? taková se na ráno nehodí...
Veselá?
Ano, den teprve vstává...úsměv na tváří jistě ještě nic nezkazilo. Vytáhla tedy ze skříně barevné šaty. Látka doslova jiskřila tou radostnou energií. S akovou róbou bude snadnější vykouzlit na tváři úsměv každému, koho potká. To ona chtěla.
