The story of my life

Něco o mně...

"Jmenuji se Trixie-chan, většinou mi říkají Trix (Trixie), je mi 14 let a bydlím v ústavu pro děti bez domova.Mí rodiče zemřeli při autonehodě když mi byly 4 roky.Moc si na ně nepamatuji ale i tak mi chybí...Můj život je poněkud zvláštní a plný nepříjemných zážitků ale snažím se s tím nějak žít dál.Nemám moc kamarádů a s nikým si moc nerozumím.Jsem taková "divná", prostě od pohledu jiná než ostatní teenageři.Nosím spíš klučičí oblečení, už jen kvůli tomu nezapadám mezi ostatní.Mám krátké, čokoládově hnědé a jemné vlasy, bledou kůži a temně hnědé oči.Mezi mé koníčky a vlastnosti patří i ty "klučičí", jsem často depresivní a nějak si žiju ve vlastním světě.Myšlenkami často nevnímám okolí, jen sebe a pohled na chladně zamračené nebe, kapky deště stékají po mích vlasech, a já čekám na autobus s longboardem pod mojí paží.Studený vítr prohání odpadky ze silnice a kolemjdoucí.Mám na sobě jen mikinu, tak je mi docela zima.Dnešek nestál za nic, jako každý jiný den.Tyhle stavy mám bez jakékoliv příčiny.Psycholožčina teorie je, že to může být způsobené traumatem z děctví.Když naši zemřeli, ten den jsem jela v autě s nimi.Byl to den jako každý jiný, jeli jsme z obchodu když v tom do nás narazil kamion.Během pár vteřin mi přeběhl celý život před očima a z rázu obrovská rána, následně tma, ticho a chlad..Probudili mě hasiči, snažící se mě vyprostit z rozbitého auta.Pak už si jen pamatuji, že mi doktor přišel oznámit, že naši to bohužel nezvládli.Tu noc jsem nemohla spát, probrečela jsem dny, týdny a měsíce..Ale nějak sem se s tím vyrovnala, ztráta někoho blízkého, bolí víc než cokoliv jiného.Ten pocit, že mě už nikdy maminka neuloží večer do postele, a tatínek mi nepoví pohádku na dobrou noc, zakončenou pusou na čelo...Moc to bolí, i po tolika letech...Je to jako včera, co se to stalo...Ale teď se zabývejme přítomností..Autobus právě zastavil přede mnou, smutně a bez života nastupuji a rozhlížím se kolem, kam bych si mohla sednout.Autobus je prázdný, takže si mohu vybrat jak je libo.Z promáčené kapsy od mikiny vytahuji sluchátka a nasadím si je na uši.Vychutnávám si pohled z okna a ztrácím se ve svých vlastních myšlenkách.Hudba vyplňuje to prázdné ticho v mé hlavě.Zvednu se a jdu ke dveřím autobusu, jsem "doma".Procházím nijak zvláštní polní cestou a spěchám, protože prší.Otevřu dveře budovy, a prázdné ticho přeruší mé zabouchnutí dveří.Směrem ke mně kráčí teta Margaret".Ptá se :,, Ahoj Trix, jak ses dneska měla ve škole?Bylo to už lepší?".Znechuceně odpovím: ,,Jo, bylo to fajn..."Teta vypadala nadšeně a odcházela směrem k jídelně.Šla jsem nahoru po schodech do svého pokoje a hodila jsem tašku na zem, longboard jsem opřela o skříň a rozvalila se na postel.Depresivní nálada se mě pořád nepustila takže jsem jenom ležela a pozorovala déšť tlučící do mého okna.Nakonec po hodině ležení jsem si sedla za počítač a prohlížela si svůj instagram.Narazila jsem na fotku při které se mi navalilo hodně vzpomínek a emocí...Byla to fotka rodičů se svojí dcerkou, právě jedoucí v autě a vypadali šťastně.Slzy se mi nahrnuly do očí a začaly mi stékat dolů po tváři.Zabouchla jsem počítač a skočila znovu do postele.Křičela jsem do polštáře aby mě nikdo neslyšel.Ta bolest mě zžírala a já byla její oběť.Nakonec jsem po hodinách brečení usla, a propadla do hlubokého spánku.Ráno, mě probudil budík na mém mobilu, celá unavená a smutná jsem odešla do koupelny si vyčistit zuby a obléct se.Poté jsem se vydala na snídani s ostatními dětmi.Chuť k jídlu jsem vůbec neměla ale snažila jsem se vypadat přirozeně.Po snídani jsem si oblékla mikinu a dala si batoh na záda.Odešla jsem s ostatními na autobus a měla opět sluchátka v uších.Říkají mi "depkařka" protože neustále nosím černé oblečení a věci, a moje depresivní porucha tomu zrovna nepřidává.Ano, je to porucha...v minulosti jsem měla problémy s psychiatrií a sebepožkozováním ale do teď pravidelně docházím k psychologovi a psychiatričce, pokusit se ty stavy aspoň trochu zmírnit.No nic, vcházím s ostatními do budovy školy, zvoní zvonek, tak zrychlím tempo.Vysleču se a vejdu do třídy, hodím aktovku k lavici a posadím se.Nasadím si kapuci a lehnu si na desku lavice.Všechny ignoruji a jen se utápím v myšlenkách.Do třídy vejde učitel, poněkud šťastný a upravený, podivím se protože to se tak často nestává.Se slovy říkající : ,,Tohle je naše nová žačka". Za ním vchází na pohled, příjemná a milá holka s hnědými a krátkými vlasy jako já.Letmě se na ni podívám a kupodivu z ní nemohu spustit oči.Učitel říká : ,,Sedni si támhle za Trixie".A sakra...ona jde sem, posunu si tašku a přátelsky se usměju.Všichni pozdraví učitele a posadí se."Yuno, řekni nám něco o sobě".Smutně se zvedne a řekne : "Um...ahoj, mé jméno je Yuna-San, nedávno jsme se s otcem přistěhovali."Učitel se zvědavě vyptává "a co tvoje maminka"? "No.. moje matka zemřela na rakovinu".V tom okamžiku jsem se na ní podívala a nadějně si pomyslela že si budeme možná rozumět.Že by konečně někdo pochopil jaké to je?...Po konci vyučování, co už ostatní odešli ze třídy, jsem zavolala na Yunu jestli nechce po škole někam zajít, mám hodně svých oblíbených míst kam chodím, když jsem teda smutná.S radostí v hlase souhlasila, a já se vesele odebrala k autobusu.Úplnou náhodou jsem ji potkala na zastávce a zeptala se jí, kde vlastně bydlí.Řekla mi že bydlí přímo naproti nám, což pro mě bylo super, vypadala mile a já se snažila si z ní udělat kamarádku.V autobuse jsme si popovídaly, o našich životech, co nás baví a jaké jsme, no prostě takové ty kecy když se s někým seznamujete.Vystopily jsme obě z autobusu a rozloučily se, šťastná poprvé za dlouhou dobu jsem se odebrala k sobě do pokoje a domlouvala si s ní sraz venku.Vzala jsem si pár drobností a vyrazila jsem z domu.Yuna na mě čekala venku, v docela hezkých šatech.Usmívala se a zavolala na mě : ,,Trix, tady!".Obě jsme vyrazily a zavedla jsem jí na jedno z mích oblíbených míst.Bylo to hluboko v lese, všude okolo nebylo slyšet nic, jen drobný vánek, šustění listí a říčka podél které jsme šly.Až jsme dorazily na to místo...Byla to nádherná louka s krásnými květinami.Yuna se pousmála a celá bez sebe se radostí rozběhla a skočila do trávy."Trix, tohle je úžasný místo"! "pousmála jsem se taky a posadila se vedle ní.Povídaly jsme si hodiny, strašně jsme si rozuměly, byla jsem až překvapená.Stejně se mi pořád něco nezdálo.Když jsem byla s ní, cítila jsem zvláštní pocit v břiše.Byla až moc milá a připadla mi i docela hezká, teda až moc, což mě trochu vyděsilo...já a lesba?..blbost, zasmála jsem se.Nastal čas jít domů, tak jsem Yunu šla vyprovodit a smutně odešla domů, ale někde uvnitř jsem byla vlastně šťastná.