Ten, kdo rozhodne

1. Kapitola

Byl chladný zimní večer.

Tmavou autobusovou zastávku osvětlovala jen jedna lampa. Každou chvíli na pár milisekund zhasla a opět se rozsvítila mihotavým světlem.

Ta trocha lidí, která čekala na svůj spoj, postávala roztroušena všude. Někdo seděl na lavičce, někdo se opíral o sklo zastávky a někdo prostě jen stál u cedule jízdních řádů. Každý si hleděl svého. Nezajímal je nikdo kromě nich. Pro ně byli důležití jen oni sami, nikdo jiný.

A tak byl všem lhostejný muž, který se krčil v rohu zastávky. Mrazem rudé ruce nic necítily a on se je pořád snažil zahřát vlastním dechem. Zrudlý nos jako by neexistoval a uši na tom byly podobně. Na sobě měl kabát, který ho ale před mrazem uchránit nedokázal. Namodralé rty se třásly ještě víc než zbytek jeho těla. Nesl zimu viditelně hůře než většina lidí.

Litoval, že tu zůstal. V tak kruté zimě nebylo moudré zůstávat dlouho na jednom místě. Po nějaké době se pokusil postavit. Měl totiž obavy, že pokud se nepostaví, nejspíše tu umrzne. A pokud by se tomu tak stalo, nikdo by mu pomoc nezavolal. Takový chudák totiž nestál ani za vytažení telefonu z kapsy. Opřel se o sklo a pomalu se pokoušel zvednout. Nadarmo, nohy se mu třásly tak, že by byl zázrak, kdyby se na nich dokázal udržet.

Několik lidí po něm vztekle louplo očima. Při pádu narušil jejich mrzuté ticho. Nikdo se nezvedl, aby pomohl. Nikdo mu nepodal pomocnou ruku. Mladík byl narušitel jejich osobního pohodlí. Byl odlišný, neodpovídal standardům. Určitě to je nějaký bezdomovec, tak proč otravuje tady?
Po krátké pauze se opět pokusil vstát. Tentokrát se mu to povedlo, přesto ne bez následků. Když se vyškrábal na nohy, klopýtl a hlasitě narazil do skla, roztřáslo se.

Rozladěné vzdychnutí ho donutilo ze zvyku si prohrábnout rukou vlasy. Přichytil se lavičky a opatrně si sedl. Necítil však žádnou úlevu. Ať seděl na lavičce nebo na zemi, bylo to jedno. Na první pohled sympatická padesátnice se od něj odsunula.
„Prosím, nemáte drobný?" zeptal se. Slova mu sotva splynula z úst, tak namáhavé bylo mluvit. A ze slov se stal obláček páry, který se nadobro rozplynul.

Žena si ho přeměřila chladným pohledem.

Než stačila promluvit, stihl ještě dodat: „Já- já ztratil peněženku a nutně se potřebuji dostat domů," doufal, že ji to přesvědčí. Zoufalství, které cítil, se muselo promítat i do jeho zevnějšku.

Žena zalovila v kabelce a vyndala peněženku. Strčila do ní ruku a vytáhla minci hodnoty, která rozhodně nestačila.

„Víc nemám," obořila se na něj a vrazila mu ji do ruky.

„Děkuju," pípl potichu. Píchlo ho u srdce, když uslyšel cinkot drobných, jak peněženku vracela do kabelky.

Vrávoravě se zvedl. Nohy ho neposlouchaly, mráz je tak znecitlivěl, že i kdyby si do nich píchal špendlíkem, nevnímal by to. Vyrazil k muži, jenž se opíral o sklo zastávky. Musel to stihnout, než přijede autobus.

„Prosím vás, neměl byste drobný? Já..." nemohl větu dopovědět.

Muž středního věku s hnědými vlasy a knírkem se tak zamračil, až se mu obočí málem spojilo v jedno. „Nic nemám!" zavrčel. Oči se mu zúžily.

„Ale já..." pokusil se mladík ještě něco namítnout.

„Nebudu dávat svoje peníze žádnému žebrákovi!" Pohled, který mu muž věnoval, ho donutil otočit se a vrávoravou chůzí se odplahočit pryč.

Kousek od něj zatahala malá holčička maminku za rukáv.

„Mamí?" protáhla a ukázala prstíkem směrem k němu. „Proč se tamten pán tak klepe? Je mu zima?"

Oslovená stočila pohled směrem, kudy ukazoval hubený prstík její dcery.

„Pssst," stáhla dceři ruku k tělu.

„Neměly bychom mu pomoct? Co když umrzne?" zašišlala holčička. Nenechala se tak lehce odbýt.

Žena ji ovšem chytila a postavila, tak aby na chlapce neviděla.

„Nedívej se na něj!" přikázala.

„Ale tomu pánovi je zima!" bránila se slabě holčička. Bylo jí muže líto. Chtěla k němu vykročit, její matka ji však zastavila. To holčičce nebránilo v tom, aby se vytrhla, a než ji stihla její matka chytit za kapuci, rozeběhla se k mladíkovi.

Tomu se na tváři utvořil malinký úsměv.

„Pane? Nechcete pomoct?" zašišlalo děvčátko.

„Děkuju, to je v pořádku," usmál se jemně. „Běž zpátky k mamince," pobídl ji a lehce ji popostrčil pryč od sebe. Krátký dialog, který znamenal více, než by kdokoli řekl.

Holčička mu uvěřila. Její mysl byla tak čistá, že si nedomýšlela, co by se mu mohlo stát. Nemyslela na to, že až tudy pojede příště, mohl by tu stát sanitní vůz, který by nakládal právě tohoto mladíka.

Muž už k nikomu dalšímu nešel, jen se víc zachumlal do kabátu a čekal. Zastávkou se opět rozhostilo ponuré ticho. Jen jeho cvakající zuby ho rušily. Proklínal se, že nejel radši domů.

V dáli se rozzářila světla reflektorů. Autobus se skřípěním brzd zastavil a lidé se začali mezi sebou předhánět. Každý chtěl být první v teple a mladík stál poslední v řadě, zmrzlé ruce schované v kapsách.

Opatrně nastoupil dovnitř a vytáhl z kapsy kabátu peněženku. Překypovala penězi. Vyndal bankovku, vložil ji řidiči do dlaně a odebral se na úplně poslední sedadlo. Po cestě nezapomněl povýšeně hodit ženě zpět to, co mu věnovala.

Lidé na něj zírali s překvapením. Peníze měl a měl jich tolik, že by mohl jet domů taxíkem, tak proč žebral?

Muž usedl na to nejzadnější místo a opřel si hlavu o okno. Sledoval ubíhající krajinu a přemýšlel. Nevěděl, proč tohle pořád dělá. Chtěl v lidech najít dobro, dokázat, že nejsou jen bezcitní tupci, že dokážou pomoci. Dnes mu však ze svého selhání bylo až zle.

Vyjeli z města a zastavili v malé vesničce. Mladík vystoupil a pomalými kroky zamířil až na její úplný kraj.

Jeho dům nebyl nijak velký, ale byl útulný a jemu stačil. Pořídil ho tehdy za směšnou částku, jeho bývalý majitel byl navíc za drobný příplatek ochoten nezajímat se o mladíkovu minulost.

Odemkl vstupní dveře, jeho první kroky vedly do koupelny. Shodil ze sebe oblečení a vrhl se do sprchy. S úlevou si na tělo nechal dopadat horké kapky. Když vylezl a zamotal se do ručníku, stoupl si před zrcadlo. S určitou dávkou znechucení si prohrábl své světle blonďaté vlasy. Na jednadvacet let vypadal poměrně mladě a oči, které na něj ze zrcadla zíraly, byly až moc zelené. Pohled do nich okamžitě vzbouzel až nežádanou pozornost.

Jen v ručníku zamířil do ložnice, položil se na postel a upadl do bezesného spánku.