Ten, kdo rozhodne

39. Kapitola

Zdánlivý klid, který cítil při tanci, byl rázem pryč a zachvátila ho panika.

Nechtěl ji ranit. Nemohl však dopustit, aby se jí povedlo, co zamýšlela. Neznamenalo by to nic dobrého ani pro něj, ani pro ni.

V prvotní chvíli se chtěl bránit instinktivně, stejně jako když ji zachraňoval tenkrát. Včas se donutil logicky uvažovat a zavrhnout to, vždyť teď ani jednomu z nich o život nešlo.

Prudce zastavil. Vyvolal tím vlnu rozhořčených pohledů a slyšel i pár tlumených nadávek.

Využil toho, že Amelii svým činem rozhodil a striktně ji donutil, aby ho pustila. Nesmlouvavě sundal jednu její ruku ze svého ramene a ze sevření té druhé se vymanil.

Nedal jí žádnou šanci, nenechal se zastavit ani si nic vysvětlit. Bezhlavě se dal na útěk a prodíral se mezi tančícími páry. Potřeboval někam ven, kde by se mohl uklidnit. Vzduch opouštěl jeho plíce a on měl s každým nádechem větší problém ho do nich dostat. Před očima se mu dělaly mžitky a jemu se zděšením došlo, že je to zase zpět.

Svět se s ním začal točit, a tak se rezignovaně chytil sloupu. Snažil se udržet na nohou, což bylo složitější než by se mohlo zdát.

„Nicku!" Slyšel výkřik a okamžitě se jeho nálada propadla ještě o stupeň níže. V tomhle stavu jí nemohl utíkat, protože byl rád, že vůbec stojí.

Ten nevysvětlitelný strach z lidí, co ho ovládal, ho však donutil alespoň se o to pokusit.

„Já, omlouvám se. Vůbec nechápu, co se stalo, nechtěla jsem," vyhrkla rusovláska, když se k němu dostala. Hned jí došlo, že něco není v pořádku. „Co se děje?" zeptala se starostlivě.

„Nic, to přejde," mávl rukou, ale mírné zakolísání dokládalo opak. „Potřebuju ven," přiznal.

„Pomůžu ti," navrhla.

Pomalu zvedl hlavu a pohlédl na ni. Vlasy mu spadaly do tváře a s vahou víček bojoval každou vteřinu, aby je udržel.

I přesto se mu s ní nechtělo nikam chodit. Mohl by se zbytečně vystavit nebezpečí, že ho zkusí políbit znovu a on nebude schopný odporu.

Polibek, tak jak ho znali lidé, zažil jen dvakrát a to když se snažil očistit Hamicela od pomluv a když ho políbila černovláska v kavárně, která chtěla jen ranit svou bývalou přítelkyni. O žádný další nestál.

Nejspíše se mu myšlenky promítly i ve tváři, protože Ameliin výraz se proměnil v bolestný.

„Neboj," upokojila ho. „O tamtom si promluvíme v klidu, až ti bude líp."

Nicka to uklidnilo, dokonce jí i věřil, a tak kývl a váhavě se pustil sloupu. Slabě vnímal, jak kolem něj omotala ruce, aby mu mohla lépe dodat jistotu.

V očích ostatních musel vypadat opile, to ho teď ale netrápilo. Cítil, že venku se mu udělá líp, že pohled na hvězdy mu navrátí potřebnou energii.

Připadalo mu jako věčnost, než se tam dostal. Hned, jak mu čerstvý vzduch pronikl do plic, pustil se Amelie a zdráhavě se narovnal.

Jak předpokládal, dech se mu začal zklidňovat a srdce nebušilo tak rychle jako předtím.

Chvíli oba jen stáli a nerušeně hleděli na město. Amelie proto, že se jí odjakživa líbilo a naplňovalo ji klidem, a Nick proto, že se chtěl na něco soustředit.

„Je ti líp?" zeptala se zrzka, aniž by přestala věnovat pozornost světlům aut a reklamních cedulí.

„Jo," kývl. Odvážil se pozvednout pohled a vyhledat mezi všemi světly na nebi to jedno jediné. Zářilo jasně, jako by ho hlídalo, což bylo klidně možné.

„Poslyš, já fakt netuším, co se stalo," zavrtěla zmateně hlavou. „Mám pocit, že tě znám. Přitom nemůžu přijít na to odkud. To při tanci, jako bych to ani nebyla já, vůbec jsem tě nechtěla líbat."

Tiše si povzdechl. Přesně toho se bál, když ho k Amelii dívčina matka dovedla. Doufal, že ani v koutku rusovlásčiny paměti nezůstala Nickova stopa. Blonďákovy oči, jejich barva, všechno na nich, dívce však pravděpodobně večer něco připomnělo. Podvědomě, nevěděla, co se tehdy stalo, pamatovala si jen Nickovu přítomnost.

„To je v pohodě," pousmál se na ni. „Nebudeme to řešit." Nejhorší bylo, že nemohl nic udělat, musel to nechat tak. Jedno ale bylo jasné, už ji nikdy nesmí vidět.

„I tak," začala nervózně. „Už někoho máš?"

Věděl, že se neptá, protože by měla zájem, a tak jen hlavou naznačil, že ne.

„Není dobré být sám," pokárala ho.

Překvapeně se na ni otočil. Slyšel tu výtku správně? Nejraději by Amelii vše od srdce sdělil. Zatoužil jí vysvětlit, že on nemá právo nikoho milovat, i kdyby stokrát chtěl.

Povědět nahlas, že už jeho přátelství s Hamicelem je problém, který se nedá řešit. Musel ta slova spolknout, protože nic z toho vědět nesměla. Jejich hořkost mu na jazyku zůstala. Knedlík v krku ho překvapil.

„Já vím," zachraplal. Více se nevyjadřoval.

„Měli bychom jít dovnitř," navrhla. „Hamicel nás bude hledat."

Obrátil se ke vchodu a nabídl jí rámě. Bez okolků ho přijala a společně prošli zpět ke všem lidem a hluku.

Na rtech už rusovlásce zase zářil úsměv a i Nick se cítil o něco lépe. Pachuť na jazyku ale musel přebít lahví coly.

Zbytek večera trávil ve společnosti Hamicela a Amelie. Panovala uvolněná atmosféra a on nemusel mít z ničeho obavy.

„Měli bychom jít," utrousil nakonec Nockjas, když už se skoro schylovalo k ránu.

„Taky bych měla," ušklíbla se rusovláska. „Matka mě bude hledat," protočila očima.

„Díky za skvělou noc," zažertoval modrovlásek.

„Bylo to fajn," pousmál se Nick. Chtěl, aby Amelie věděla, že i přes to, co se stalo, si dnešek užil.

„Tak třeba se zase někdy uvidíme," dodala.

Neuvidíme, pomyslel si blonďák.

Rozloučili se. Zpěvák si ani nevynutil její číslo. Prostě se v jednu chvíli otočili a vyrazili ven.

Zrzka jim dala náskok a Nick věděl, že vyjde až za nimi. Musel ji Hamicelův nezájem zaskočit, i Nicka překvapil.

Bylo však evidentní, že jeho přítel z nějakého důvodu nechává další setkání s Amelií pod taktovkou náhody.

Chvíli mezi nimi panovalo ticho. Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Oba byli zamyšlení.

Nockjas si nakonec prohrábl vlasy a otočil se na něj. „Přespíš u mě?" zeptal se.

Nick najednou věděl, co se za tou otázkou skrývá. Hamicel nechtěl jít spát, chtěl ještě chvíli trávit čas klábosením a hraním her. Přesně tak, jak to přátelé dělávají, oni dva na to měli málo času.

V očích se mu rozhořely jiskry a rázně kývl hlavou.