Ráda bych se vám představila. Jsem Victoria, ale doma mi všichni mi říkají Tori. Je mi čerstvě 17. Zrovna jsme se nastěhovali. Neustále se s rodiči stěhujeme, kvůli jejich práci. Já už si zvykla, takže mě už ani nepřekvapí, když za mnou přijdou a prostě mi oznámí, že se stěhujeme. S lidmi moc vztahy nenavazuji, takže nad tím vždycky jen mávnu rukou. Už jsme bydleli v tolika zemích a městech, ani to neumím spočítat. Zrovna teď to je New Orleans.
~~
Jakmile si vybalím, seběhnu do přízemí za rodiči a mezitím, co se obouvám, křiknu na ně, že se jdu projít. Ti mi jako vždy moc pozornosti nevěnují, proto si dám sluchátka do uší a vyběhnu z domu. Probíhám okolo malých rodinných domků, podobných tomu našemu a očima vyhledávám nějaký parčík. Po dalších deseti minutách konečně jeden najdu a hned, jak uvidím malé jezírko, jako malá holčička se k němu s radostí rozběhnu. Musím vypadat jako blázen, když přes celý park běžím s radostí k malému jezírku. Všichni na mě hází zvláštní pohledy, ale já je neřeším. Nikdy jsem názor ostatních neřešila, byl mi jedno.
Sednu si k jezírku, v uších mi hraje klidná písnička a rozhlížím se po parku. Pozoruji malé holčičky dovádějící na hřišti, kluky hrající fotbal a nakonec mě zaujmou kluci mého věku, hrající basketbal. Nikdy jsem nechápala, co je na tom baví. To stejné s fotbalem. Proto jen pobaveně zakroutím hlavou, opřu se o strom, pod kterým sedím, zavřu oči a relaxuji. Po chvilce cítím, jak mě něco uhodilo do hlavy. Otevřu oči, vytáhnu sluchátka z uší a vrhnu hnusný pohled na ty idioty, od kterých ten míč byl a ti se jen smějí. Až na jednoho. Ten běží směrem ke mně, zřejmě pro tu věc, kterou mě trefili. Doběhne ke mně, podívá se na mě s lítostí v očích a zeptá se: "Jsi v pohodě? Omlouvám se, že jsem tě vyrušil z tvého relaxování." pousměje se. Jen mu ledabyle odpovím: "V pohodě, nic se nestalo." a nahodím falešný úsměv. Nebylo to v pohodě, neskutečně moc to bolelo. Už vás někdy někdo trefil basketbalovým míčem do hlavy? Pochybuji. Nedokážete si ani představit, jak moc to bolelo. Úplně vidím tu bouli, co na té hlavě budu mít. Kluk popadne míč a utíká zase zpět. Byl celkem pěkný. Jen protočím očima a vydám se pryč z parku. Tentokrát už neběžím, jdu jen rychlejším krokem. Po cestě se ještě stavím do supermaketu pro menší svačinku a samozřejmě pití. No a koho tam nepotkám? Ty idioty z parku. A víte co? Oni si to kráčí mým směrem. Výborný. Jen z dálky slyším ty jejich odporný kecy.
"No podívejme, koho to tu máme." řekne oplzle jejich zřejmě kápo. Jen protočím očima, otočím se a vydám se na odchod. Jenže on mě chytne za ruku, přitáhne si mě k sobě a jeho pohled mi napovídá, že je pěkně nadrženej. Zatím jsem ledově klidná. Ale jakmile se jeho ruka ocitne na mém krásném zadku, neváhám ani chvíli a vymrštím svoje koleno přímo mezi jeho nohy. On mě okamžitě pustí, já pro efekt pohodím vlasy a za udivených pohledů jeho kámošů opouštím prostor. Jakmile se ocitnu v jiné uličce než oni, začnu se strašně smát. Jak mě tohle baví. Ano, mám celkem dobré tělo, dost holek mi ho závidí. Zním strašně egoisticky, vím, ale jen říkám to, co je pravda. A řekněme si, pořád je lepší mít trochu větší sebevědomí, než ho nemít vůbec.
Něco takového se mi nestalo poprvé. V každém městě se takováhle skupinka kluků najde. Nemám je ráda. Nejsem jako ostatní holky, co na takovéhle debily letí. Fuj.
Po zaplacení se vydám už konečně domů, kde si dám dlouhou horkou sprchu a jdu si lehnout. Třeba to tady nebude zase tak špatný.
___
No takže vymyslela jsem si nový příběh. Asi se bude podobat dosti příběhům tady, ale to nevadí. :D
Sna se bude alespoň trošku líbit.
Bery
