Označená

~ 1 ~

Myslela jsem, že ten den už horší být nemůže, a právě v tu chvíli jsem u svojí skříňky uviděla nemrtvého chlapa. Kayla pořád něco žvanila a vůbec si ho nevšimla. Teda nevšimla si ho hned. Když o tom vlastně teď přemýšlím, dokud nepromluvil, nevšiml si ho nikdo. Bohužel to jen do- kazuje, že prostě nikdy nedokážu být normální jako všichni ostatní.

,,Hele, Zoey, já ti fakticky přísahám, že Heath se po tom zápase zase tak moc neztřískal. Nebyl důvod, abys na něj byla hnusná."

„Jasně," odpověděla jsem nepřítomně. ,,Máš pravdu." Pak jsem zakašlala. A nebylo to ten den poprvé. Bylo mi mizerně. Asi na mě leze to, čemu náš totálně pošahaný učitel biologie Wise říká „pubertální mor".

Kdybych umřela, nemusela bych zítra psát písemku z geometrie? Naděje umírá poslední.

„Hej, Zoey. Posloucháš mě vůbec? Podle mě si dal tak čtyři, nejvýš šest piv a tři panáky. Ale o to nejde. Určitě by nepil, kdyby tvoji pitomí rodiče neřekli, že musíš hned po zápase domů."

S hlubokým porozuměním jsme se na sebe podívaly. Pokud jde o nejnovější nespravedlnost, kterou na mě spáchali moje máma a tupčím (to je vylepšená varianta slova otčím), kterého si vzala před třemi dlouhým lety, byly jsme naprosto zajedno. Ale ta chvilka trvala, jen dokud se Kayla zase nenadechla.

„A navíc měl co slavit, vždyť jsme přece vyklepli Sdruženáře! Chytila mě za rameno, zacloumala se mnou a strčila mi obličej přímo před nos. „Chápeš? Tvůj kluk..."

„My spolu už skoro nechodíme," opravila jsem ji a ze všech sil jsem se snažila nepoprskat ji v dalším záchvatu kašle.

„To je fuk. Heath je vůdce našeho útoku, a tak to musel oslavit. My z Broken Arrow jsme neporazili Sdruženou už nejmíň milion let."

„Šestnáct." Matika mi moc nejde, ale Kayla je na ni úplně tupá, takže já proti ní vypadám jako génius.

„To je přece taky fuk. Jde o to, že byl šťastný. Měla bys mu odpustit a být na něj milá."

„Ne, jde o to, že tenhle týden se takhle ožral už asi tak popáté. Sorry, ale nebudu chodit s klukem, který chce v životě dokázat jen to, že se nepozvrací po šestém pivu. A to vůbec nemluvím o tom, že mu brzo naroste pivní pupek." Můj proslov přerušil další záchvat. Trochu se mi motala hlava, a když jsem konečně přestala kašlat, musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Moje užvaněná kámoška si toho samozřejmě vůbec nevšimla.

„Fůůj, Heath s pivním pupkem! To je fakticky nechutná představa."

Další nával kašle se mi podařilo potlačit. „A když mě líbá, je to, jako bych ocucávala něčí nohu politou chlastem."

Kayla nakrčila nos. „No jo, to je hnus. Jenomže on je prostě k sežrání."

Obrátila jsem oči v sloup. Ani jsem se nenamáhala zakrývat, že mě její povrchnost štve.

„Ty jsi hrozně mrzutá, když jsi nemocná. A nemáš ponětí, jak vypadal Heath smutně, když ses k němu na obědě otočila zády, úplně jako ztracené štěňátko. Nemohl ani..."

V tu chvíli jsem ho uviděla. Toho mrtvého chlapa. Jasně že mi vcelku rychle došlo, že technicky vzato není "mrtvý". Byl nemrtvý. Nebyl člověk. To je vlastně fuk. Vědci tvrdí tohle, obyčejní lidé zase tamto, ale vyjde to nastejno. Bylo to naprosto zřejmé, kdo je, a i kdybych z něj necítila salát sílu a temnotu, nemohla jsem přehlédnout znamení, které měl na čele. Safírově modrý měsíční srpek, od něhož se táhlo další tetování, komplikovaný vzor plný smyček. Byl to upír, a co hůř, stopař.

Do háje! Stopař, a stojí u mojí skříňky.

„Zoey, ty mě ale vůbec neposloucháš!"

Potom upír promluvil a jeho obřadná slova ke mně plynula nebezpečně a svůdně jako krev smíchaná s rozehřátou čokoládou. „Zoey Montgomeryová! Vyvolila si tě noc, ze smrti své se znovu zrodíš. Noc tě volá, buď poslušna jejího vábení. Osud tě očekává ve Škole noci!"

Ukázal na mě dlouhým bílým prstem. Začalo mě příšerně svědit čelo a Kayla zaječela.