Princ z Kalasmeru

Prolog

„Ale matko-!"

„Žádné ale, Aëndali, půjdeš na hodinu poezie, ať se ti to líbí nebo ne. Budeš poslouchat. A teď už jdi a ne, že se budeš někde zdržovat." A tak Aëndal šel, jak mu matka řekla. Nebyl z toho vůbec nadšený, protože poezie patřila mezi věci, které ho ani trochu nebavily. Bohužel pro něj, byl potomek elfských králů a neměl tak na vybranou a musel se vzdělávat ve všech směrech.

Aëndal se pomalou chůzí vydal k domu jednoho starého mudrce, který ho poezii vyučoval. Měl toho staříka rád, ale jenom ve chvílích, kdy ho nenutil pamatovat si jména všech možných významných elfských básníků, kteří kdy žili. A že jich nebylo málo.

Došel ke dveřím domu a lehce zaklepal. Chvíli vyčkával, než se zevnitř ozval hlas, jenž ho vyzýval, aby vešel. Poslechl ho, ale hned ve dveřích se zastavil. Stočil ruku na hrudníku v gestu úcty a promluvil.

„Zdravím, mistře Genlisi."

„Vítám vás, mladý pane Aëndali. Pojďte dál a posaďte se, za chvíli začneme s vaší výukou."

Aëndal udělal pár kroků vpřed, posadil se do jednoho z křesel, co vypadají jako vyřezávaná, ale ve skutečnosti jsou to živé kusy stromů, jež byly zaříkáváním vytvarované do různých tvarů. Elfové tak vytvářeli skoro všechen svůj nábytek.

Mistr Genlis se posadil do křesla naproti Aëndalovi a začal se svým výkladem.

„Dnes nás čeká období, kdy se naše země nacházela ve válce. To by vás mohlo alespoň trochu zaujmout." Jakmile Aëndal uslyšel o válce, získal si mistr jeho pozornost.

Aëndal byl bojovník více než cokoliv jiného. Jen s mečem v ruce se cítil bezpečně a úplně. To se ale samozřejmě nelíbilo jeho matce, která chtěla z prvorozeného syna dokonalého nástupce trůnu v lesní říši Kalasmeru. Až dospěje, má si podle ní vzít dceru některého z výše postavených lordů a vůdců a vládnout své říši.

„Tak tedy," začal mistr. „V druhém období existence tohoto světa se strhla válka mezi lidmi a elfy. Lidé byli pošetilí a chtěli získat učení elfů, což se dotklo naší hrdosti. Bránili jsme naše vědění, ale lidé vždy byli a také budou nepoučitelní a tvrdohlaví. Snažili se moudrost získat meči a krveprolitím."

Aëndal bedlivě naslouchal každému slovu.

„Nakonec se naše rasa rozhodla lidi jednou pro vždy potrestat, aby se už nikdy nesnažili vystoupit proti nám s meči. Povolali jsme jedny z největších čarodějů té doby, aby provedli mocné kouzlo, jež všechny od naší země odradí, budou si myslet, že vědí kam jdou, ale nakonec se ztratí v nekonečnosti temných lesů kolem." Mistr ladně zvedl své tělo z křesla a spěšně přešel k veliké polici plné starých knih vázaných v kůži.

„A právě zde začíná naše téma, mladý pane. Čarodějové, jež byli povoláni byli totiž nejen velkými mágy, ale také velkými osobnostmi literatury a poezie." A v ten moment se Aëndalova pozornost vytratila.

Poslouchal svého mistra, ale všechna slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Až konečně byl konec jeho hodiny.

Na dveře někdo zaklepal a Aëndalovi bylo jasné, kdo to je. A nemýlil se. Když mistr dveře otevřel, stála v nich Narvien.

Narvien byla dívka o pár let mladší než Aëndal, pocházela z velmi urozeného rodu a byla velmi krásná. Přes její štíhlé tělo splývala zelená prošívaná tunika, dlouhé vlasy havraní barvy měla spletené do několika malých copánků a byly tak vidět špičky jejích špičatých uší. Na hrudi a předloktích měla připevněné kožené chrániče a zpoza hlavy jí z toulce vykukovalo několik šípů s pírky na konci. Svůj obvyklý dlouhý luk svírala v ruce, u jednoho boku se jí houpal meč a na druhé straně byla připevněná krátká, ale nebezpečná dýka.

Narvien zdvořile pozdravila mistra a pokynula Aëndalovi, aby šel s ní. Okamžitě se zvedl a odcházel. Rychle se ještě zdvořile rozloučil s Genlisem, než opustil jeho dům a společně s Narvien přešli ke dvěma koním, kteří na ně čekali kousek od cesty.

„Děkuji, že jsi pro mě přišla, Narvien. Kdybych tam zůstal o něco déle, asi bych usnul nudou."

„Aëndali! Tohle bys neměl říkat. Mistr Genlis je tvůj učitel. Nemusí tě jeho výklad bavit, ale měl bys mu alespoň věnovat dostatek pozornosti," pokárala ho. Aëndal okamžitě sklopil pohled do země.

„Omlouvám se, ale jak se mohu soustředit na poezii, když vím, že za chvíli budu bojovat s tou nejkrásnější mladou bojovnicí, co znám?" Po tomto komplimentu sklopila pohled zase Narvien, tváře jí zčervenaly a i když nechtěla, Aëndal na ní poznal, že se jí kompliment líbil.

Oba nasedli na své koně a pobídli je k jízdě. Chvíli jeli pomalu, ale postupně oba zrychlovali, až jeli skoro tryskem po prostorné louce. Do cíle dojela první Narvien a ladně seskočila ze zadýchaného koně. Aëndal zastavil pár chvil po ní, také sesedl a společně pak odvedli koně k řece do stínu, kde si mohli odpočinout a napít se. Nemuseli je uvazovat, protože elfští koně jsou inteligentní a nikam neutíkají.

Vrátili se na místo, kam dorazili a kde na ně čekal jejich společný mistr. Mistr šermu a umění zacházení s mečem.

Aëndal i Narvien ho pozdravili, on pozdrav opětoval a pak se bez zbytečných řečí pustili do přípravy. Nejprve musela Narvien odložit svůj luk a šípy, Aëndal se naopak musel navléct do chráničů na hrudník a předloktí, jako měla i Narvien. Oba pak dali své meče mistrovi, aby jim kouzlem ztupil ostří. Když byli oba připraveni, postavili se proti sobě, uklonili se a zaujali přípravný postoj pro zahájení boje.

Mistr jim dal povel a Narvien okamžitě zaútočila tak rychle, že Aëndal skoro nestihl výpad zablokovat. Rychle uhnul na stranu a zasadil Narvien ránu plochou meče do nohy. Ona však dlouho neváhala a ohnala se po něm znovu. Tentokrát Aëndala zasáhla a kdyby meče neměli chráněné ostří, tak by ho asi přeřízla v půli těla.

Pořád dokola a dokola se napadali a vykrývali rány, až ani jeden nebyl schopný toho druhého zasáhnout kvůli rychlosti úhybů a únavě rukou i nohou.

„Dobrá, to stačí," pronesl mistr a Narvien i Aëndal přestali bojovat. Znovu se sobě uklonili a pak se otočili k mistrovi. „Oba jste se velmi zlepšili, můžete svým rodičům vyřídit, že na vás mohou být pyšní." Spokojeně pokýval hlavou a Aëndal se usmál. „A teď můžete jít, dnešní lekce skončila."

„Ať je věčnost při tobě, mistře," rozloučili se Aëndal s Narvien současně.

„I při vás, mí žáci." Mistr odešel a obě děti také. Došli pro své koně a vyrazili do domu Aëndalových rodičů, kde na ně čekalo nečekané překvapení.

Takže, tohle je další můj školní sloh. Je to zase něco jinýho než všechny moje práce před tím, moje prvorozený autorský fantasy :3 Jsem na sebe hrdá a když jsem to dávala číst bráchovi, tak řekl, že pokud napíšu pokračování, tak to chce dát přečíst. Doufám, že se na to budete koukat podobně a slibuju, že časem dokončím snad všechny svoje povídky, který jsou načatý, ale nejsou dopsaný :D

Zatím pa :* Sammi