Už něco přes hodinu se motám v knihkupectví v sousedním městě a stále jsem nenašel knihu, kterou potřebuji. Cože to hledám? Knihu ‘Akordy ze světa 4‘. Moc rád hraju na kytaru a zpívám a udělal bych pro tuto zálibu snad cokoli, ale toto nekonečné hledání mě opravdu unavuje. Už třikrát jsem narazil na oddělení s kuchařkami a dvakrát na dívčí literaturu.
Zoufale jsem povzdechnul a pomyslel si, že toto ani není možné. Tento obchod má pět pater, někde tady musí být knihy s hudbou. Rozhodl jsem se, že tomu dám poslední šanci a zkusím druhé patro. Zrovna jsem procházel kolem knížek s fantazy zaměřením, když jsem do něčeho narazil. Tedy, spíš do někoho.
„Hej!“ To něco zakňučelo a já se podíval dolů a nevině zamrkal. „Bacha kam šlapeš, čahoune!“
„A-ale vždyť jsi mrňavá! Nevšimnul jsem si tě!“ Pokoušel jsem se situaci zachránit, ale očividně marně.
„Mrňavá?! Ty jsi zase až příliš blonďatej!“ Dívka na mě štěkla a střihla uhelně černým vlčím uchem. „A navíc moc velkej!“ Dodala a zkřížila ruce na prsou. Pak už jen sklopila uši a sklouzla pohledem jinam.
„Promiň! Ale oproti mně jsi opravdu trpas- menšího vzrůstu!“ Když jsem si uvědomil, co jsem vlastně chtěl říct, rychle jsem to změnil. A než stihla cokoli říct, tak jsem začal novou větu. „Hele.. nevíš, kde tu najdu knihy s hudbou?“ Našpulil jsem rty a doufal, že mi pomůže. Upravil jsem si popruh od kytary, která obývala má záda a poté se na dívku zářivě a přátelsky usmál.
„Aha.. už je mi jasné kde se bere tvé ego. Jsi hudebník.“ Protočila oči v sloup a pokračovala. „Čtvrté patro, sedmá ulička a druhý regál z leva..“
Vesele jsem se na ní zazubil a pronesl svojí oblíbenou hlášku. „Kámo, válíš! Fakt moc dík!“ Pocuchal jsem jí její kaštanově zbarvené vlasy a otočil se na patě. Už jsem byl sto odejít, když mě chytla za rukáv od mojí bundy a nepustila. Otočil jsem se na ní a nadzdvihnul jedno obočí. „Hmm?“
Dívka zrůžověla ve tváři a znova uhnula pohledem. „No.. ehm.. hele?“ Hledala správná slova. „Podal.. by jsi mi prosím tu knihu?“ Zaúpěla a pravou rukou si zakryla obličej, kdežto levou rukou ukázala na vyšší regál, kam díky své výšce nedosáhla.
Tupě jsem na brunetku zíral a nechápal co tím myslí. Ale pak mi to došlo. Na mé tváři se pomalu začal rýsovat veselý úšklebek. Během chvilky se druhým patrem rozezněl můj smích. Doslova jsem se popadal za břicho a musel jsem si otřít slzu vytrysknutou od smíchu. „To si děláš srandu, že jo?“ Smál jsem se.
Zrudla ještě víc a našpicovala její vlčí uši. „Hele!!“ štěkla po mně a kopla mě do levé holeně „To není vůbec vtipný!!“ zavrčela s rudými lícemi a pravděpodobně se do mě pokoušela propálit díru pouhým pohledem.
Smích mě okamžitě přešel, když jsem ucítil bolest v levé holeni. Vyjeknul jsem jako pes, kterému zrovna někdo šlápnul na packu a rychle jsem si kleknul a začal třít poraněné místo. „Sakra holka!! TY máš páru! Tu nohu budu ještě potřebovat!“ Zakňučel jsem a s nafouknutými tvářemi se na ni uraženě podíval.
„Já mám jméno! Jsem Kaila Brissbane..“ střihla jedním uchem a zkřížila ruce na prsou.
„Ethan Stray..“ Odvětil jsem, prohrábl si své blond vlasy a vyškrábal se ze země. Znova jsem bolestně zasyčel, ale pak jsem se jen oklepal a znova zase smál, jako měsíček na hnoji. „Jakou knihu chceš?“
Její pohled zjemněl a pohlédla vzhůru k vyšším regálům. „Přesně támhletu!“ ukázala prstem na knihu, která měla černý hřbet zdobený bílými perutěmi.
Samozřejmě pro mě nebyl problém knihu sundat. Natáhnul jsem se, vyndal knihu a podal jí Kaile. „Prosím!“ Vesele jsem se zakřenil. „Tak já mažu do čtvrtého patra!“ Ještě jsem jí zamával a pak si to namířil ke schodům.
Rychle jsem je vyběhnul a pečlivě počítal uličky, abych náhodou neminul tu, kterou potřebuji. Když jsem napočítal sedm, dal jsem se doleva a pohlédl na druhý regál. Nevěřil jsem vlastním očím, ale ta kniha tam fakt byla. Vyndal jsem ji a samou radostí objal a pak nedočkavě otevřel. Byla tam spousta písní, co se mi líbily a já si je prostě musel zabroukat. Ještě jednou jsem se zvídavě podíval po regálech, jestli nenajdu něco zajímavého, když v tom za mnou něco zarachotilo. Pootočil jsem hlavu a podíval se na místo odkud mě l vycházet daný zvuk. Nikdo tam nebyl. Nechápavě jsem se podrbal na hlavě a chystal se znovu otočit a věnovat se knihám, když jsem si všimnul černého vlčího ocásku, jenž vyčníval ven zpoza otáčejícího se stojanu.
„Víš, že tě vidím..“ Zasmál jsem se a pomalu šel směrem k ní. „Vylez špunťátko!“
Kaila se zašklebila nad mým označením ‘špunťátko‘ ale nenechala se vyvést z míry. „Ne, že bych tě šmírovala, nebo tak něco!“ Začala rázně „ ale.. mohl by jsi..“ znejistila a ztišila svůj hlas „.. mohl by jsi to tam zase vrátit? Prosím?“ Nevině na mě koukla a sklopila uši. Sám ani nevím proč, ale přišlo mi to hrozně roztomilé.
Pak mi došlo, že po mě chce vrátit tu knihu na to ono místo kam nedosáhne. Znova jsem se musel smát, ale tentokrát jsem se kopanci vyhnul. Poplácal jsem ji po rameni a usmál se. „No jasně!“ Vzal jsem si od ní knihu, kterou chtěla vrátit, a pomalu jsem sešel do druhého patra. Zastavil jsem se a nervózně polknul. Podíval jsem se napravo, pak nalevo. Rychle jsem se otočil na Kailu, která stála pár kroků za mnou a zoufale zamrkal. „Kde jsi ji vzala?“
„Děláš si legraci? Dívka nadzdvihla obočí a nejspíš doufala, že si opravdu dělám jen srandu. „Ve fantazy! Kde jinde?“ Když si všimla, že můj zmatený výraz stále nemizí, jen otráveně zavrčela. „Hhhh… tak pojď.“ Svěsila ramena a ploužila se ke knihám.
Když jsem už konečně uklidil její knížku, protáhnul jsem se a znova usmál. „Díky moc za pomoc! Díky tobě mám svoje akordy!“ Obejmul jsem svojí knihu.
„Taky ti děkuji za.. ehm.. podání a vrácení knihy..“ Kaila se nervózně podrbala na hlavě a opět uhnula pohledem.
A zavládlo trapné ticho. Trochu jsem cítil, jak se mi špičky uší zalily krví a doslova hořely. I ona vypadla, že jí ticho nevyhovovalo. Přemýšlel jsem, co bych mohl říct a jediné co mě napadlo, bylo kafe.
„Nechtěla by jsi zajít na kafe?“ Vyhrknul jsem rychle ze sebe a podíval se na ní a vytrvale čekal na odpověď.
