Vyšla jsem před nemocnici a uviděla jsem BMW. Zkusila jsem klíč. Auto se otevřelo, nastoupila jsem do něj a otočila klíček v zapalování. Auto zavrnělo a rozsvítila se palubka.
,,Hmm..2 ráno.“ Řekla jsem si pro sebe.
,,To bych mohla jet zítra domů.“ Zamumlala jsem si a vyjela k tomu domu.
Přijela jsem k domu a vystoupila jsem. Všude byl klid. Žádné světlo. Žádné zvuky z lesa. Smrtelné ticho. Ticho před bouří.
Věděla jsem, kam mám jít. Vykopla jsem dveře a šla rovnou na půdu.
,,Welwero!“ zakřičela jsem.
,,Ano?“ z poza koutu se objevila malá postava ženy.
,,Jak?“
,,Co jak?“ zeptala se.
,,Jak jim mám pomoct?“ upřesnila jsem. Byla jsem v klidu což je divný.
,,Komu chceš pomoct?“
,,Téhle rodině, vám, Willovi.“ Vydechla jsem když jsem řekla jeho jméno.
,,Pokud nám chce opravdu pomoct.“ Řekla a podívala se mi zhluboka do očí.
,,Musíš nás propustit.“ Dokončila.
,,Jak vás mám propustit proboha?“
,,Musí být obětován lidský život.“
,,Ale já nedopustím, aby někdo z rodiny zemřel.“
,,Pak už je tu jen jediná možnost.“ Řekla pomalu.
,,A to jaká?“
,,Musíš se obětovat ty.“
Zaskočily mi slova. Jo dobrá chtěla jsem pomáhat lidem…ale sama umřít kvůli rodině, kterou pomalu ani neznám?
,,Co se tím všechno vyřeší?“
,,Všechno. Tím že se obětuješ, nikdo z nás nebude existovat, proto budou všechny vraždy, co se zde staly neuskutečněny.“
,,A co poté bude semnou?“
,,Tak to skutečně nevím.“
,,Dobrá, a kdy to mám udělat?“ Pokud to vůbec udělám.
,,Dnes ve 4 ráno. Pokud to neuděláš, s úderem páté hodiny zemře zbytek rodiny.“
,,Proč tak blbej čas?“ zeptala jsem se.
,,Ve 4 ráno zemřeli všichni členové tohoto domu.“ Řekla a zmizela.
Fajn, dejme tomu že bych to udělala. Ale já nemám ani čím! Takže co teď?
Nejdřív musím sehnat zbraň, nechci umírat pomalu. Ale kde mám ve 3 ráno sehnat zbraň? Moment, Will míval jednu vždy u sebe.
Seběhla jsem do „našeho“ pokoje a začala rozhrabovat věci, konečně jsem jí našla. Dala jsem si jí za kalhoty a šla ven.
Zajímalo by mě kde je zbytek rodiny. Když v tom se od sklepa ozvala Kat.
,,Gabrielo?“ zakřila.
,,Shhht.“ Řekla jsem, když jsem k ní došla.
,,Co tu děláš?“ zeptala se.
,,Uvidíš, všechno bude dobrý jo?“ řekla jsem o odešla jsem.
Schovala jsem se za domem a pozorovala co se děje. Věci se sami od sebe přemisťovaly, židle se tvořily do kruhu na zahradě a uprostřed kruhu byl stůl.
