Naše rodina žije v domě za městem již několik generací. Nikoho z mých předků nenapadlo dům prodat a přestěhovat se. Má velice výhodné postavení a patří k nám mnoho pozemků. Občas ale mívám pocit, že společně s domem dědíme i rodinné prokletí.
Moje maminka se nenarodila za dobrých podmínek a díky tomu byla od narození hluchoněmá. Děda ale při válce přišel o hlasivky, takže znaková řeč měla u nás využití nejen u maminky.
Můj táta pracoval celé dny a noci, takže mě většinou uspávala maminka. Těšila jsem se, až ji vystřídá taťka, protože ten mi mohl zpívat na dobrou noc. Pokaždé, kdy byl mimo dům, jsem si přála, abych měla na uspavání ještě jednu maminku, která by mi mohla zpívat. Nevím, jakou moc mají dětská přání, ale po čase se mi začala zjevovat vlčice. Teskně vyla u mé postele vlčí ukolébavku. S věkem se ale má fantazie ztrácela a z vytí se postupně stávalo vrčení. I vlčice se začala měnit. Srst jí pelichala, oči rudly, čenich se stále víc a víc hněvivě krčil. Čím víc jsem ji už nechtěla vidět, aby mi zpívala, tím byla hrozivější a naháněla mi stále větší strach. Z romance se stala noční můra. S křikem jsem běžela k rodičům do ložnice, kdykoli vlčice přišla. Táta mi to ale nikdy nevěřil a maminka to nesnesitelné vrčení slyšet nemohla.
Každou noc jsem usínala se strachem, kdy uslyším tiché tlapky na mé podlaze. Jde si pro mě, já to vím. Celé dětství mě uspávala a teď chce svou odměnu. Slyším jak se plíží. Jak vrčí. Občas zahlédnu divoký lesk očí v koutě. Občas vidím odraz měsíce v bílých vlčích zubech.
Naše slepice začalo cosi odnášet. Nacházeli jsme roztrhané ovce na pastvinách. Dokonce nám ta příšera zakousla kočku. Vlci v této krajině dávno nežijí. Ale byla to ona. Já to vím.
Noc před mými patnactými narozeninami jsem ji poprvé ale neslyšela. Ani vytí, ani vrčení, ani štěkot, ani zvuk drapů na podlaze. Za to se mi o ní zdálo. Utíkala jsem před ní a ona mě doháněla. Věděla jsem, že když se otočím, ona po mně skočí. Něco v tom snu mě nutilo se otočit. Musela jsem. Zakousla se mi do nohy. Zařvala jsem bolestí a zvedla se z postele. Vlčice nikde. Ale na mé noze, na té, co ve snu prokousla, byly stopy zubů. Další den jsem po oslavě odjížděla na intr. Od té doby jsem ji už nikdy neviděla. Ani když jsem se vracela na prázdniny, její vrčení už mě nikdy nepronásledovalo.
Teď, stejně jako mí předci, zůstávám v našem krásném domě a mám tu svou rodinu. Znakové řeči již není třeba, má dcera mluví o sto šest. Na půdě jsem našla staré pohádky. A taky kus stránek vytržených z nějaké knihy, kterou jsem ale nenašla. Hned první obrázek mě utvrdil, že to není z pohádky. Byly tam. Dvě žluté oči podlité krví. Tady byl příběh o vlčici. Opuštěné vlčici, které zavraždili mláďata.
Večer jsem dala dceru spát a jala se číst tenhle příběh. Třeba najdu odpověď, jak jsem ji tenkrát přivolala a proč pak zmizela.
Jdu lesem. Je tma. Není nic slyšet, kromě čtyř čilých tlapek, jak dopadají na zem kolem mě. Vidím ty oči a pak zase ne. Slyším vrčení a pak zase ne. Hrůzný štěkot a pak ticho. Stojím ji tváří v tvář. Mé vlčici. Je krásná a zároveň strašná. Srst ulepená a otrhaná od ran na bocích. Krčí se. Zvedá horní pysk a vrčí. Zlobí se. Moc. Přestala jsem ji chtít. Už jsem byla stará na ukolébavky. Chystá se ke skoku. Budí mě nesnesitelná bolest a výstřel.
Nade mnou stojí můj muž s puškou. Okno je rozbité, protože jím právě uteklo nějaké zvíře. Chci se zeptat co se stalo ale nemůžu. Vlčice mi prokousla hrdlo. Už nikdy nebudu mluvit.
Má dcera bude potřebovat někoho, aby jí zpíval na dobrou noc.
