Od malička slyším hlasy. Jsou různé, tak jako lidé. Některých se bojím, některé mám ráda, některé poslouchám a některým dělám naschvály. Od malička jsem neměla moc skutečných kamarádů, protože jsem byla docela stydlivá povaha a jsem nejradši, když "nejdu vidět". Tím spíše jsem trávila čas ráda sama a povídala si s těmi hlasy - s těmi dobrými. Ukazovala jsem jim své hračky, naučila je své hry a naše čajové dýchánky byly denní rutinou. Některé hlasy jsem slyšela jen jednou, jiné, jakoby snad stárly se mnou.
Mým rodičům to nepřipadalo divné a spíše se smáli mým příběhům o hlasech. Poznala jsem během dospívání mnoho lidí, někteří se stali i dost blízkými, ale přesto jsem zůstávala nejradši uzavřena sama do sebe... A se svými hlasy. Když moji rodiče museli odejít a já zůstala sama, nehledala jsem novou společnost. Přestože hlasy občas utichly, vždy se zase objevily nové.
Nejradši mám ty dětské hlasy. Navracejí mě do mého mládí. Cítím se, jako by mi zase bylo ani ne 10 let a předstírám hru s panenkami a plyšáky. Poslední dobou ale často narážím na zlé hlasy. Nikdy mě nenapadlo jít s tím za doktorem, obzvláště když ani mí rodiče tomu nepřikládali důležitost. Nepřipadala jsem si jako blázen a ani jsem se svých hlasů vzdát nechtěla. Postupně se staly mým jediným kontaktem se světem. Dá li se to tak říct. Jenže, teď občas nad lékařskou pomocí přemýšlím. Hlasy bývají zlé. Nadávají mi. Říkají mi špatné věci a nabádají mne ke špatným věcem. Občas před nimi musím utéct nebo křičet tak hlasitě, abych je překřičela. Některé mě dokonce vyhánějí z mého domu.
Říkám si, že to možná nejsou hlasy, ale jen mé myšlenky, protože si nepamatuji, kdy jsem naposledy mluvila s živým člověkem. Možná jen můj mozek touží po socializaci. Beru telefon. Trochu se bojím, jedinými lidskými hlasy jsou mé hlasy. Telefon zvoní.
"Dej mi pokoj, přestaň volat. Nechci tě!!!"
Tolik zlosti ve dvou větách! Komu jsem se to, proboha, dovolala?! Musím zkusit jiné číslo. Telefon vyzvání a pak se ozve typické chrrk, když někdo telefon zvedne. Haló? Říkám. Ale žádná odpověď. Slyším, jak do sluchátka někdo dýchá. Ale nic neříká. Slyšíme se? Ptám se. Nic. Zavěšuji. Copak na mě všichni přátelé, nebo spíše ti, co jsem znala, zapomněli? Zanevřeli na mě, protože jsem utnula kontakt? Zlobí se na mě?
Do třetice všeho dobrého. Chrrk.
"Odejdi. Odejdi z toho domu. Nesmíš tu zůstat. Zmiz!"
Ten hlas zněl tak klidně. Tak klidně. Vehnal mi slzy do očí. Já nemám nic jiného, než tenhle dům a zahradu. Všechny mé vzpomínky jsou zde. Nejspíš to byl někdo, kdo si myslí, že mi to tu nesvědčí, že bych měla jít mezi lidi. Nebo to byl někdo, kdo chce můj dům!! Vždycky o něj byl zájem. Chce mě dostat ven, aby zde mohl žít místo mě. To ani náhodou!!! Chci se poradit se svými hlasy, ty teď ale mlčí.
"Já vím, že tě chtějí dostat pryč, ale já tě mám rád, neodcházej!" ozval se za mnou chlapecký hlásek, můj starý známý, když jsem otírala prach na velkém obrazu mě a mých rodičů. Ach, škoda, že hlasy nejdou obejmout.
Jenže ty zlé začínají převažovat nad těmi dobrými. Když se procházím po domě nebo po zahradě, křičí na mě. Nadávají. Vyhrožují. To samé při úklidu. Děsí mě. Chtějí mě zabít. Zničit.
Někdy předstírám obvyklý dýchánek s dětskými hlasy, abych se uklidnila, ale ty zlé hlasy se vměšují i do těchto her. Neodhání jen mě. Odhání i mé hodné hlasy a poštvávají je proti mně.
Už týdny jsem neslyšela žádný dětský hlas. Dospělé hlasy, které byly také hodné, se též ztrácejí. Všude kolem sebe cítím zlo a temnotu. Hledám své milé hlasy. Neodpovídají. Slyším jen křik a zlost. Nadávky prší na mou hlavu. Ve spaní, při čtení. Dokonce mám pocit, že na mě výhrůžky padají i z knih. Už to nevydržím.
Další špatná noc. Zmiz, vypadni, zničíme tě. Už jsem zvyklá. Dnes je to ale jiné. Hrozí mi zapálením domu. To nesnesu. Můj milovaný dům. Utíkám před hlasy chodbou. Asi cítím kouř. Už nemůžu. Dobře! Dobře, já odejdu, já půjdu!!! Nesmíte ten dům zapálit! Prosím, já už jdu!!! Křičím s pláčem. Hoří náš rodinný obraz. Někdo je v domě! Chce mi vzít to jediné, co mám.
Najednou slyším klepání na dveře. V tu chvíli jsem poprvé po dlouhé době ucítila klid. Nevěděla jsem proč, ale jakoby to ťukání mělo vše vyřešit. Hlasy utichly. Všechny. Otvírám dveře.
Hledím do očí svých rodičů. Nevypadají vůbec jakoby umřeli. Usmívají se.
"Už to stačilo, pojď s námi. Teď už smíš i ty odejít."
