Jsem dítě ztracené generace. Nebo jsem jen prostě ztracená? Ubrečená? Ublížená? Zahleděná do sebe? Nebo do tebe? Možná oboje. Možná toho chci moc. Taky bych chtěla tvojí mikinu. Není toho moc? Jako té vody v řece. Nebo mých emocí? Pohár už začal přetékat. Nebo moje oči? Slanou vodou, jaká je i v moři. V moři, kde jsem si hrávala s tátou. Nyní už sama. Proč odešel? Bylo toho na něj moc? Nebo jsem ho odehnala? Může za to vítr? Jsem já ten vítr?
Tolik otázek a žádná odpověď. Nebo snad ano? Je někde venku, nebo v mé hlavě? Nebo v tvé? Musím všem otevřít hlavy a pozorně se dívat. Můžu otevřít i tvojí, nebo tvého kamaráda? Nebo té staré paní opodál? Ona toho zažila víc, než my dva dohromady. Má rock n' roll v srdci a na tváři milý úsměv. Tak pojďme se kouknout co prožila. Kolik polibků ulovila. A kolik jich mám já? Nebo ty?
Pojďme spojit naše světy. Pojďme spočítat spolu ty polibky. Pojďme spočítat všechny kytky na louce. Pojďme spočítat, kolik kapek slaného moře teče po mé tváři. Pojďme spočítat ty sny, kterých jsem se vzdala. Kvůli nim. Kvůli tobě. A moje srdce puklo.
Už nic není jako dřív. Naše světy, polibky, sny, kytky. Vše je pryč. A srdce se rozpadá. Kvůli mně? Kvůli tobě? Pláč. Uraženost. Vztek. Můj každodenní chléb.
V hlavě se mi zobrazují ty staré sny. Ale má cenu je ještě uskutečnit? Má ještě cenu být šťastná? Bez tebe? Bez kytek?
Sedím na skále. Přemýšlím. O tom, co bylo. Co bude. Nebo bude vůbec? Další otázka je na světě.
Zatím se s tebou loučím. Jdu otevírat další hlavy. Jdu hledat odpovědi. Nebo štěstí? Nebo oboje? Tebe? Uvidíme. Zatím si jdu promluvit s měsícem.
xoxo Tess.
