Fairytales

Dva kroky

Na vrcholku útesu stála drobná dívka, světlé vlasy větrem rozfoukané kolem hlavy, nepřítomný výraz na tváři. Její oči se vpíjely do mořských vln, jako by snad tam hledala odpovědi na svoje otázky. Otázky, jež nikdy nebudou vyřčeny. První slza skanula po její tváři dolů a kolíbána přímořským vzduchem se smísila se slanou mořskou vodou. A vlivem vzpomínek padaly další a další. Vzpomínek na rodinu, na domov...
Teď už byla na světě dočista sama. Zvláštní, že to byla zrovna voda, která nedokázala zachránit vše, na čem jí v životě záleželo.
A byla to právě voda, která jí zbyla. Chladná, jdoucí si napříč všemu dál svým tempem.
Dívka uchopila do bělostné ruky zlatý přívěsek čtyřlístku, který jí visel na krku. K čemu symbol štěstí, když věděla, že už nikdy žádné nezažije? Že štěstí, které jí mělo být v životě přáno, už vyplýtvala?
Strhla si řetízek z krku a poslala ho za třpytivými slzami. Jak závodník cestou mnoho kapek předechnal, než se stočil na hladině.
Voda ho chamtivě uchopila a napříč jasným slunečním paprskům už po chvíli nebyl vidět. Klesl ke dnu. Klesl ke dnu stějně tak, jako dívčino štěstí.
Ta záviděla každé spadlé slze, že mají jedna druhou. Že se po pádu zase setkají.
A ve slabé chvilce, kdy zatoužila přidat se k nim, zavřela oči.
Její podvědomí toužilo slyšet křik, ať to nedělá. Že to nemá cenu.
Ale ona jako by spíš cítila vábení, které ji zvalo do hlubin oceánu. Zaposlouchala se do sladkých vět beze slov. Do němých slibů lepších časů.
A ona jim uvěřila, protože to v tu chvíli bylo to jediné, čeho se mohla zachytit při pádu do temnot.
Na její vlhké tváři nově nabytá důvěra vykouzlila úsměv.
A ten přetrvával dál, i když provedla své dva osudové kroky, když volně padala vzduchem, dokonce i když její tělo narazilo na zvlněnou plochu vody. Nořila se hloub a hloub, následujíc zlatý řetízek.
A tak se dívka stala tou, které oheň všechno vzal, a voda jí to dokázala vrátit nazpátek.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Prosím berte s rezervou, psala jsem to před dvěmi lety😅 Ale na úvod do této sbírky to myslím stačí.
Taky jste jako malí rádi poslouchali předčítání rodičů? Já si dodnes některé knížky pamatuju a ráda na ně vzpomínám. Pro chvilku nostalgie můžete někoho poprosit, jestli vám moji ,,pohádku" nepřečte😉
Přišlo vám zakončení tragické, nebo osvobozující? Jaký máte na taková díla názor?🤔