Demon Curse

Kapitola 1.Koloseum

Bylo mi sotva 10 let, když mě v provazech utkaných z andělského světla dovlekli, až do Kolosea. Hodili mě do cely, jako kdyby na mě nezáleželo. Ležel jsem schoulený do klubíčka v rohu cely a snažil jsem se neposlouchat hrozivé výkřiky, které se ozvěnou rozléhaly skrz celý žalář, ale vůbec se mi to nedařilo. Křik se mi proháněl hlavou a zanechával na mé mysli jen pocit strachu a šílenství. Netrvalo dlouho a ke kleci přistoupil muž, párkrát zachrastil klíči a odemkl dveře cely, vstoupil dovnitř a na zem položil kovový tác, na kterém ležel kus syrového masa. Už několik dní jsem pociťoval hlad, hned co muž zavřel dveře cely, skočil jsem jako divoké zvíře ke dveřím a začal maso trhat na kusy. 

„Tak tohle je fakt hnus. Řekl muž, když mě viděl s krví kolem pusy a odešel pryč.

Ale hlad nebyl to jediné, co mě poslední dny tížilo. Už asi tři dny jsem nespal, únava na mě spadla jako hromada kamení a víčka začala těžknout. 

. . . . . 

„Zachary, běž, zachraň se! "Volala má matka, kterou zrovna společně s mým otcem chytili.

Jen jsem tam stál a sledoval jak se k nim blíží muž s kapucí a sekerou zářící bílím světlem. Netrvalo dlouho a okolím se rozhostil křik, vrány které ještě před chvílí seděly na stromech se rozletěly a zmizely ve tmě. Když jsem se konečně dostal ze sevření strachu a odhodlal jsem se k útěku, přiběhl ke mě asi dvoumetrový muž a chytil mě. Poté mě udeřil do hlavy a tím mě poslal do bezvědomí. 

Ve chvíli kdy jsem ve snu omdlel, jsem se ve skutečnosti probudil, místnost částečně zalilo světlo a křik, který se ještě před chvíli rozléhal chodbami se vytratil, teď jsem měl pocit, že jsem ve vězení sám. Přistoupil jsem k mřížím a prostrčil jsem mezi nimi hlavu, rozhlédl jsem se po stranách, chodba byla prázdná. Všiml jsem si, že je tu více cel, ale mezera mezi mřížemi nebyla tak velká, abych byl schopný do jedné z nich nakouknout. Najednou jsem zaslechl kroky, bylo jich více, jako by se ke mě blížila větší skupina lidí. Snažil jsem se hlavu protáhnout zpět skrz mříže, ale zasekl jsem se. Opřel jsem se nohama i rukama do mříží a snažil jsem se hlavu vytáhnout, sice to zabolelo, ale zanedlouho se to povedlo. S prásknutím jsem dopadl na zadek a odsunul jsem se rychle do rohu cely. Tmavou chodbu zalilo světlo pochodní a kolem mé cely prošla skupina lidí, většinu skupiny tvořili vojáci, jako ten co mě přivlekl, ale dva z nich byli stejní jako já, byli to démoni, ale starší. Když prošli kolem přiskočil jsem k mřížím a koukl jsem se skrz ně, skupina mířila dál chodbou, až k celám. Oba zavřeli do cel a rozešli se. Dva z nich zůstali na místě a hlídali cely. Zajímalo by mě, proč mě nikdo nehlídá. Sedl jsem si ke stěně cely a zavřel jsem oči, pořád jsem byl ještě trochu vyděšený a otřesený, ale nejvíce otravná věc, byla ta, že jsem seděl ve vlhké cele a nevěděl jsem, co bude dál, ale netrvalo dlouho a i to jsem zjistil. Jednoho dne se otevřely dveře cely a v nich stál stejný strážník, který mi nosil každý den jídlo, ale tentokrát nedržel tác s masem, nýbrž v rukou svíral provaz. Jedním švihnutím mě spoutal, provaz se mi vetřel do kůže a já ucítil pálivou bolest. Snažil jsem se vzepřít, ale udělal jsem chybu, v tu chvíli mi provaz zajel ještě hlouběji do kůže a já ucítil jak se maso na mém těle začíná pálit. Ihned jsem se přestal bránit a padl jsem na kolena, muž mi pomohl vstát a poté do mě strčil směrem ke dveřím. Šli jsme skrz chodby, kterými zaváněla zatuchlá vůně plísně a mechu, který rostl na stropě a na stěnách chodby. Zanedlouho jsme došli ke dveřím asi třikrát vyšším než já, ty se otevřely a mi vstoupili obrovské arény. Aréna byla plná lidí, kteří při mém vstupu začali bučet a pokřikovat sprostá slova, muž mě strčil směrem ku předu a já spadl do písku, kterým byla pokryta zem. Chvíly jsem klečel na zemi, nevěděl jsem co se děje, ale došlo mi to ihned co do místnosti vstoupil muž držící kopí a oděný v kovové zbroji, byl jsem jen další "zábava". Byl jsem v aréně, křik diváků se mi zavrtával do hlavy a tu jsem měl jako střep. Vzchopil jsem se a odhodlal jsem se vstát, napřímil jsem se, aby bylo vidět, že se nebojím, ale strach jsem měl, nedával jsem ho sice moc najevo, ale byl tam. Najednou zazněl zvon, muž se rozběhl proti mě a začal kolem sebe máchat sekerou, byla to ta stejná sekera, kterou zabili mé rodiče... Chvíli jsem se vyhýbal čepeli sekery, ale netrvalo dlouho a na hrudi se mi objevil krvavý šrám. V tu chvíli jako by mi v hlavě něco přecvaklo, nevěděl jsem co dělám, jen jsem sledoval vyděšený výraz žoldáka a hnal jsem se za ním. Nemohl jsem ovládat ani jednu část těla, mohl jsem se jen dívat, jak jeho bezvládné tělo trhám na kusy. 

...

Kolem pusy jsem měl stále ještě krev, do arény vletělo několik můžu a semkli mě bílými provazy tvořené čistou andělskou silou, při jejím dotyku se mé tělo začalo opětovně smažit. Nemělo cenu se vzpírat, jen jsem šel tam, kam mě vedly okovy. Zanedlouho jsme došli ke studánce, muž mi silou zatlačil na záda a tím mě donutil kleknout. Poté mě popadl zezadu za hlavu a ponořil ji do vody. Snažil jsem se co nejdéle zadržet dech, ale po několika sekundách jsem to nevydržel a vydechl jsem, plíce se mi začaly plnit vodou a v tu chvíli jsem se vynořil z vody. Muž mě hodil na chodník protínající celé nádvoří a nechal mě chvíli ležet. Když jsem po několika bolestivých zakašláních mohl zase konečně dýchat, vytáhl mě na nohy a strčil mě směrem k cele. Cela byla tentokrát venku, nevím proč mě přemístili, ale do staré cely jsem se už nevrátil, další dva dny jsem strávil zde. 

...

Najednou se ozvaly kroky, byla no, takže mi přišlo podezřelé, že je ještě někdo vzhůru, kromě stráží. Zpoza rohu se vynořil kluk, mohl být jen o pár let starší než já. Přistoupil k mé kleci a skrz mříže prostrčil maso, tak aby si toho nikdo nevšiml, stráže usnuly, takže jediný kdo bděl jsem byl já a on. Pak na mě promluvil.

„Já jsem Kyle, jak se jmenuješ ty?" Zašeptal směrem ke mě. 

Chvíli jsem váhal jestli mám něco říct, přece jen byl od nich, nevěděl jsem jestli to není léčka, nic jsem neříkal.

„Vím, nevěříš mi. Ale mě se bát nemusíš, jsem přítel. Narodil jsem se tady, kdyby tomu tak nebylo, už dávno jsem pryč, ale odtud se nikdo nedostane, ani takoví jako jsi ty, ani takoví jako jsem já. "

„Proč se se mnou bavíš ? Co po mě chceš?!" Řekl jsem znepokojeně.

„Nic, chci tě jen pochopit, nikdy jsem nikoho jako jsi ty neviděl."

„Není co chápat, to bych se měl spíš ptát já, proč to děláte!"

„Já sám nevím, taky se mi to nelíbí, ale můj hlas tu nemá váhu, nemůžu s tím nic udělat, kromě..."Přerušily ho kroky a záře pochodní.

„NEBYL JSEM TU! "Křikl na mě a zmizel ve tmě.

.......