Nebelvír? ||Drarry

22. kapitola

Hermiona si zamyšleně kroutila na prst jednu ze svých mnoha kudrn. Snažila se přijít na klíč k rozluštění alespoň jedné starověké runy, co dostala za úkol, a Ron jí v tom zrovna moc nepomáhal.
„Můžeš na mě přestat tak upřeně zírat?" došla jí nakonec trpělivost.
„Promiň," zakoktal se Ron, „víš já jenom...hmm," snažil se přijít na vhodnou výmluvu, když ho z trapné situace zachránil nejlepší kamarád, který právě procházel kolem.
„Harry," vydechl Ron úlevně.
„Co?" Harry jakoby se vytrhl z hlubokého rozjímání, „jasně, ahoj."
Jenom je vzal na vědomí a chtěl odejít nahoru do ložnic. Hermionina ruka však vystřelila vzhůru a zastavila ho.
„Kde jsi byl?" zeptala se, „proč jsi nešel ani na jednu hodinu?"
„No, já jsem-"
„A teď už je deset večer! Tos byl celý den venku?"
Harry se rezignovaně posadil do křesla hned vedle krbu společenské místnosti.
„Musím vám něco říct. Ale nesmí nás nikdo slyšet."
Všichni tři dali hlavy těsně k sobě. Ron se slastně nadechl, protože přímo před obličejem měl Hermioniny vlasy. Harry naopak netrpělivě vzdychl. Už chtěl být nahoře u Draca. To s ním právě teď potřeboval mluvit ze všeho nejvíc. 
„Byl jsem se svým kmotrem."
„Ty se s ním vídáš?" zaradovala se Hermiona. Bylo vidět, že je ráda, že Harrymu zůstala aspoň nějaká rodina. Ten si toho všiml a byl jí za to vděčný, ale tušil, že kdyby věděla, o koho jde, tak by tak vstřícná nebyla.
„Představil mi ho na začátku roku Brumbál," pokračoval, „od té doby jsem Siriusovi párkrát poslal sovu, ale jinak nic. Až dneska ráno se objevil tady u hradu a chtěl, abych šel za ním."
„Siriusovi?" řekl pobaveně Ron, „to je zvláštní jméno. Jediný Sirius, kterého znám, je Sirius Black, ale-" oči se mu rozšířily pochopením, „bože, Harry, já bych se vůbec nedivil, kdyby to byl fakt on."
„Jakto, že ho znáš?" zapomněl Harry na šepot.
„V létě byl ve všech novinách," odpověděla místo Rona Hermiona, „je to nejhledanější zločinec v kouzelnickém světě. Je odpovědný za několik vražd."
„To mi on řekl taky."
„Cože? A co bylo potom? Pokusil se tě zabít?"
„Rone, nemel nesmysly," okřikla ho kamarádka.
„Nejdřív mi řekl, že tuší, že to nevím, protože jsem byl celé léto u Dursleyových a k novinám jsem se nedostal. A sám se mi přiznal, že ho vážně všichni vidí jako vraha."
„Kterým taky je!" zvolal Ron. Už byli naštěstí v místnosti sami.
„A pak mi to všechno vyvrátil. Vysvětloval, že ho zradil jeden z nejlepších kamarádů a všechno na něj narafičil. A že se teď musí schovávat, ale když se doslechl o tom, o čem vám řeknu za chvilku, tak za mnou musel přijít osobně."
„Nemohl poslat sovu?" zamračila se Hermiona, „proč?"
Harry znovu začal šeptat, jakoby to mohlo nějak zmírnit vážnost toho, co se chystal kamarádům říct.
„Sovy prý hlídají. Dopisy čtou."
„Kdo?"
„Někdo odsud ze školy, kdo nejspíš pracuje i na ministerstvu."
„A já si říkal, že několik sirupových košíčků od mamky v tom balíku chybí."
„Rone..." protočila oči Hermiona, ale v duchu se nad tím zasmála.
„Přišel hlavně kvůli tomu, že mi chtěl říct-ať mu už žádný dopis nepíšu, ale cestou sem..," Harry ztěžka polkl, „cestou sem šel Zapovězeným lesem."
„A?" pobídla ho Hermiona.
„A řekl, že tam viděl spoustu Smrtijedů. A hrozně se zlobil, když jsem mu řekl, že jsme je tam viděli taky."
„Je pravda, že jsem myslela, že si o tom s Brumbálem promluví Hagrid."
„Já jsem si zase myslel, že už to udělal," přidal se Ron ke svojí lásce jako ozvěna.
„No, tak prostě jsou tam pořád. A vzhledem k tomu, že Sirius je zvěromág, tak je mohl nepozorovaně vyslechnout."
„A co říkali?"
Harry jim to prostě říct nedokázal.
„Že chtějí někoho unést a využít ho pro svoje účely," obešel to.
Hermiona i Ron se na něj skepticky mračili.
„Stejně si pořád myslím, že bychom měli mluvit s Brumbálem," prohlásila Hermiona a založila si ruce na hruď, „nehledě na to, že je třeba ještě ověřit, jestli je tvůj kmotr opravdu sériový vrah nebo ne, Harry."

Když Harry přišel nahoru do ložnice, nejdřív se přesvědčil, že každý tam pravidelně a hluboce oddychuje tak, jak to jde jenom ve spánku. Rona nechal dole a věděl, že mu je za to vděčný a že rozhodně neprošvihne příležitost být s Hermionou o samotě.
Pak opatrně rozhrnul závěsy Dracovy postele a vlezl k němu dovnitř. Lehce švihl hůlkou a provedl tišící kouzlo, aby je nikdo nemohl slyšet.
Pak odvrátil hlavu od závěsu, že vzbudí Draca, ale ten už na něj tázavě upíral svoje světlé oči.
„Co to děláš?" zašeptal.
„Musím ti něco říct," řekl Harry a úplně automaticky nahmatal Dracovy ruce a pevně je stiskl.
„Vím, k čemu tě Bellatrix využívá a vím taky, že to nechceš dělat."
„Ty se nezlobíš?" podivil se upřímně Draco.
„Proč bych to dělal?"
Harry se usilovně snažil myslet jenom na prázdnotu.
„A taky vím, že Voldemort mě potřebuje k tomu, aby si mohl vytvořit vlastní tělo. A taky samozřejmě, že mě chce zabít," dodal jen tak mimochodem.
„Ty toho teda víš," usmál se Draco. Měl Harryho u sebe v posteli a on se chtěl bavit o Voldemortovi?
Harry si schoval hlavu do dlaní.
„Vážně, co budeme dělat?" zeptal se naprosto vážně, protože vůbec netušil.
Draco ho jemně stáhl k sobě, až Harryho hlava taky spočívala na polštáři. Pak se k němu pomalu naklonil a vtiskl mu pusu na čelo.
„Vymyslíme to."