Lepší zítřky nastali v době kdy byla Ragyo poražena Ryukou a živá vlákna opustila jejich planetu.
Po tom všem, co se v jejich životě odehrálo se snaží Satsuki naučit, jak být dobrou sestrou. Chce Ryuko ukázat, že má rodinu a domov, kam se vracet, al...
Bylo tomu už rok, co se tento svět změnil k lepšímu. Chudoba se naprosto vytratila z povrchu zemského a totalismus spláchl čas. Toto město se stalo obyčejným, jako kterékoliv jiné a skoro jakoby i vzduch chutnal jinak. To, co se zde odehrálo už bylo pouho pouhou minulostí, která se časem změní v historii, co se budou učit děti v dějepise.
V jedné ulici, kde byli rodinné baráčky v zástupech, se ozývalo hlasité klepání podpatků o beton. Satsuki se vracela ze své brigády domů. Teď, když odmítla dědit po své matce velké majetky se stala sirotkem, tak jako Ryuko. Byla již stejně průměrná a musela vydělávat aby se uživila, i když ji několikrát bylo navrženo, aby se nastěhovala k rodině od Mako, jako učinila Ryuka, ale odmítla. Možná bylo důvodem to, že tiše záviděla jakou cestu si k nim našla její mladší sestra a možná to bylo tím, že už nechtěla být závislá na nikom jiném než na sobě.
Její kroky utichly u bílé branky, kterou s hlasitým zavrzáním otevřela a rozhlédla se po zahrádce, kde měla vysázené květiny. Vždy ji tenhle pohled dělal radost, protože semínka vysázela společně se svoji mladší sestřičkou, která ji tu chodila sem tam navštěvovat. Pocit veselí ji ihned opustil ve chvíli, kdy vzala za kliku. Bylo to jako uchopit nicotu a když vstoupila do domku se slovy "Jsem doma" vždy pocítila tu zvláštní temnotu, co jí obklopovala. Skoro jakoby byla náhle v jiné dimenzi. Nikdy nebyla zvyklá na to být sama, ačkoliv jí matka nechávala téměř neustále bez své přítomnosti, tak ji obklopovali sluhové a přátelé.
Úhledně uložila boty a koutkem oka zanechala svůj pohled na dveřích z dubu, které téměř nikdy neotevřela. Měl to být pokoj Ryuko ani ji nikdy nesdělila, že tajně v duši doufala nad společným životem, jakož to sestry bok po boku.
Její večer probíhal, tak jako každý jiný. Koupel, večeře, šálek čaje, učení a spánek.
Hlasité pípání budíku ji donutilo pootevřít oči, když rukou zavadila o vypínač. Vstávala vždy hodinu před tím než vyrazila do školy. Její život byl opravdu stereotypní. Koupel, snídaně, šálek čaje, příprava do školy. Při vaření vody na čaj si, ale všimla fotky, kterou měla položenou u ovoce. Uchopila ji do ruky, aby si ji pořádně prohlédla a musela se nad tím pousmát přeci jen to bylo ze dne, kdy byli na takzvaném "Rande", které vymyslela šílená kamarádka Mako. V tu chvíli ji přišel tenhle svět nádherný, ale ze zasnění ji vyrušilo cinknutí telefonu. Fotku tedy schovala do poličky a jedním potáhnutím prstu se ji rozsvítila obrazovka.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nonon: Mohla bych tě dnes doprovázet při cestě do školy?
Nad přečtením jen tiše povzdechla, protože stačilo by kouknout na jejich historii v konverzaci a na tu samou otázku se ji ptala Nonon každý den, i když jí Satsuki několikrát vysvětlovala, že se ptát nemusí. Už nebyla žádnou předsedkyní ani vyvýšenou postavou, ale její přátelé v ní pořád viděli tu autoritu, kterou hodlali respektovat.
Satsuki: Ano
Strohá odpověď, ale neměla už sílu na to neustále něco vysvětlovat. V poklidu si vypila svůj čaj, nasadila uniformu a vyšla ven z domu. Musela, ale dát ruku k nebi, aby aspoň trochu zastínila paprsky které jí zaslepily a nebyla skoro schopná orientace. Do chvilky si ale zvykla a spatřila Nonon, která stále poslušně u branky v odlišné uniformě než měla ona.
"Dobré ráno Satsuki" vyhrkla radostně a hned na to branku otevřela. "Nonon kolikrát ti mám říkat, že tvá zdvořilost už není na místě" odvětila, ale i přesto vyšla ven ze zahrady a společně se vydali do školy. "Jak ti to vlastně jde na konzervatoři?" Optala se, aby řeč nestála.
"Velice dobře ve sbor-mistrovství tam proti mě nemá nikdo šanci spíše se mi zdá, že ostatní postrádají hudební sluch...." odpověděla s tím, že nafoukla tváře. Nebyla by to Nonon, aby ostatní nepovažovala za méněcenné.
Satsuki to, ale přišlo úsměvné, protože byla ráda za to, že se nenechala tímhle novým světem změnit v tomhle směru. "Lady Satsuki a jak vám se daří na škole? Určitě skvěle vždyť....." nedořekla to, když byla napomenuta. "Několikrát jsem ti říkala, abys oslovení Lady už nepoužívala."
Na malou chvilku zavládlo ticho dokud nedošli k vlakovému nádraží. "Dneska se mnou nemusíš jezdit až na konečnou. Zbytečně, pak chodíš pozdě do školy a ačkoliv jsi lepší než ostatní neměla bys zanedbávat své povinnosti. Budu, ale velice ráda, když mě zítra znovu doprovodíš z domu sem" věnovala Nonon milý úsměv a vydala se na vlakové stanoviště odkud jí to mělo za chvilku jet ani se neohlédla za svojí přítelkyní, aby nemusela vidět její smutný výraz protože doprovodit jí jakož to Lady je přeci čest.....hloupost.
Na zastávce stála samotná, i když poznávala tváře a uniformy ze školy do které chodila, tak už si žádné další přátele nenašla krom těch kteří ji zůstali. "To je Satsuki Kiryiun...." slyšela šepot mezi ostatními. Chápala, proč se jí někteří bojí a někteří ji zbožňují. Teď měl každý svobodu slova a mohl dávat najevo emoce za které by byl kdysi trestán, ale ona se to snažila přecházet. Vlak dojel na stanoviště a chystala se beze slov nastoupit, když ucítila zvláštní pocit. Jakoby se nit omotala okolo jejího předloktí. "Satsuki..." hlas ve větru zmizel tak samo jako ten dotek. Zůstala chvilku šokovaně stát na místě. Moc dobře ten hlas znala. Senketsu.
Usoudila nakonec, že se jí to jen zdálo a z přebytečného učení už se nejspíš její myšlení snažilo odebrat k minulosti. Usedla na jedno volné místo a dál nad tím nepřemýšlela. Do školy se dostala za deset minut i s cestou pěšky.
Byla to všeobecná střední škola, protože sama nevěděla k čemu je dobrá a mohla odsud jít kamkoliv, kam by pak chtěla. Shodou okolností zde chodila i Ryuko a Mako a když už jsme u toho.
"Nestíháme Mako! Pospěš si!" To byl křik který Satsuki zaznamenala před tím než do ní někdo zezadu vrazil a smetl ji na zem. Instinktivně se ale v setině přetočila, aby zachytila osobu, která způsobila pád a nic si neudělala. Ucítila tvrdý náraz na beton, ale nevydala jedinou hlásku, když se konečně koukla na viníka. "Ryuko" řekla zaskočeně a obě si najednou věnovali dlouhý pohled z očí do očí.
