„Tak co, Emmo, jak se těšíš na večer?" řekne a zakření se na mě Petr. Ví moc dobře, že jsem hrozný strašpytel, proto mi furt připomíná, kam se dnes večer vydáme. „A proč tam vlastně tak moc chcete jet?" ptám se a Petr pohotově odpovídá: „Víš, ten důvod, proč tahle parta chodí tak často do kina na horory, je ten, že máme rádi záhady. A to město je jedna velká záhada, říkají se o něm hrozné věci. A teď, když už má Marťas řidičák, tak nám nebrání nic v tom, jet se tam podívat." Zašklebím se na něj a pokračuji ve svých protestech: „Oukej, ale proč tam musíme jet v noci a ještě k tomu o úplňku?" Petr se však nedá a vysvětluje dál: „Viděla jsi snad někdy v životě nějakou záhadu, která byla viděna za bílého dne?" Popojdu k němu a nahodím vážný výraz: „Viděla, Péťo, tebe!" a celá parta má výbuch smíchu, samozřejmě až na Petra.
Sraz s partou jsme si dali v 6 u Martina, protože se pojede jeho autem, tak proto u něj. Ve finále nás jede pět, protože Adam to nevydrží jednu noc bez své vyvolené Adély. Adéla je přesně ten typ holky, kterou já nikdy nebudu. Dlouhé nohy, dobře tvarovaná postava a na rozdíl od mého hrudníku, se na tom jejím doopravdy nachází prsa, kdežto na tom mém letiště. K Martinovi dorazím se zpožděním pět minut a první, koho slyším je právě Adéla: „No, kde jsi? Už tu na tebe čekáme dobrých 10 minut." Lhářka! Moc dobře vím, že nečekali ani polovinu z toho a Adam to ví určitě také, ale nezastane se mě, aby se na něj náhodou jeho láska nehněvala. Hodím si tašku do kufru a Martin ho zavře. „Tak, nasedat, odjíždíme!" zakřičí s nadšením Petr. „Super, už se moc těším. Petře, ty si sedni dopředu k Martinovi, my s Adámkem půjdeme dozadu k Emmě." prohlásí a všichni souhlasí, až na mě. Jestli tu cestu s ní přežiju, tak pak nějaké záhadné město dám jako nic.
Po dlouhé cestě, kde největší zábava byla moucha na okně, konečně dorážíme do toho záhadného městečka, které je naprosto odříznuté od civilizace. Leží uprostřed lesa, uprostřed ničeho. Je naprosto pusté, jakoby tu nikdo nežil, ale podle stavu budov a rozsvícených lamp tu někdo určitě žít musí. Zastavujeme s autem na náměstí, kde z něj i konečně po třech hodinách cesty vylézáme a protahujeme se. Noc už zahaluje celý svět do tmy. „Tak, co vlastně chcete hledat?" zeptám se po delším tichu celé party. „Nehledáme nic konkrétního, Emmo. Jsme tu, abychom zjistili, co je na tomto městě záhadné." poučuje mě Adam. „No, mně přijde už dost záhadné, že je takhle pusté." pokračuji dál. „Je to divné, to ano. Rozdělíme se. Petr se přidá k Adéle a Adamovi a já půjdu s Emmou. Každý prohledáme jednu část. Já s Emmou půjdeme prohledávat tu hořejší, a vy tu dolejší." Jak Martin určil, tak se taky stalo. Já se s ním vydávám směrem k velkému sídlišti a Adam, Petr a Adéla jdou směrem dolů. Docházíme k sídlišti. „Hele, neprohledáme ten panelák zevnitř?" ptá se mě Martin. „To není špatný nápad, pojďme to prozkoumat." Vycházím schody až na horu a zkouším kliky u dveří a Martin šel prohledat s baterkou sklep. Všechny dveře jsou ale zamčené. Docházím až nahoru paneláku a konečně mi dojde, že jsou tu balkony. Vezmu za kliku a pomalu otevřu. Ozve se mohutné zavytí. Hrozně se leknu a kleknu si na zem. Slyším dole dva klučičí hlasy. Hádají se. Nakouknu ven a vidím, jak stojí proti sobě obklíčeni nějakým druhem zvláštních tvorů s vlčí hlavou. Dochází mi, co to je. Vlkodlaci. Zmocňuje se mě strach, ale uklidňuji se tím, že když neublíží jim, tak proč by měli nám? Tiše naslouchám jejich hádce. Ten menší, se srpem v ruce, křičí na toho vyššího: „To díky mně tu teď stojíš jako král všech! Jen a jen díky mně! Takže, tohle uděláme podle mě!" Ten vyšší mu však odporuje: „Jen přes moji mrtvolu! Nemůžeš vyvraždit polovinu města jen proto, že ti někdy ukřivdili, nebo udělali něco, co se ti nelíbí." Nižší se rozesměje na celé kolo: „Přes tvoji mrtvolu? Neboj, to se dá snadno zařídit!" Vzduchem zasviští srp a zasáhne toho vyššího chlapce přímo do krční tepny. Slyším zvuky, jak se dáví vlastní krví. Než dopadne k zemi, tak z jeho těla vyprchá všechen život. Nižší se k němu skloní: „Nedal jsi mi na výběr, Adriane." a z prstu mu sejme veliký prsten, který vypadá úplně stejně, jako ten, co má na ruce on. Luskne prsty a vlkodlaci se jeden přes druhého začnou rvát k mrtvému tělu. Dochází mi, čeho jsem stala svědkem, ale stejně se mi tomu špatně věří. Propuká ve mně panika. Potichu, ale rychle vybíhám z balkonu dolů najít Martina. Nacházím ho přesně tam, kde řekl, že bude. „Martine! Bože, musíme rychle zmizet! Venku je nějakej šílenej kluk s armádou vlkodlaků!" Teprve co to ze sebe vychrlím, mi dochází, jak komicky to zní. „Emmo, nevím, co bereš, ale chci to taky." a dá se do hlasitého smíchu. Rychle k němu skočím a zacpávám mu pusu: „Nebuď tak nahlas kurva, uslyší nás! Nedělám si z tebe srandu, vypadám snad, jako bych se skvěle bavila?! Venku byl právě zabit nějaký kluk! Musíme najít ostatní a vypadnout! A to hned!" Podle jeho výrazu soudím, že to pochopil. „Kde máš klíčky od auta?" ptám se ho. „No, já je dal, no, Adéle do kabelky, abych je neztratil." vysouká ze sebe. „Cože?! To si ze mě děláš prdel, ne? Co když se jim něco stalo?! Jak se pak z tohohle dostaneme?" odpovídám rázně. „No, tak nezbývá nám nic jiného, než je jít najít." říkám nahlas svoje myšlenky. Rychle vycházíme schody ze sklepa a vycházíme dveřmi na ulici. Potichu je za sebou zavřu. „Až řeknu tři, tak se rozběhneme směrem k náměstí, to jen proběhneme dolů směrem tam, kam se vydali ostatní. Dobře?" Martin na můj plán přikývne. „Jedna, dva, TŘI!" vybíháme zběsile z toho hrůzného sídliště. Dobíháme na náměstí, které je stejně pusté, jako předtím. Pouze ho probíháme a dostáváme se tam, kam měl namířeno zbytek naší party. Zastavujeme v jedné úzké uličce, abychom se vydýchali. „Myslím, že teď už můžeme normálně jít." říká udýchaně Martin. Na souhlas mu pouze přikývnu. Ozve se opět to mohutné zavytí, ze kterého se mi ježí moje dlouhé černé vlasy a naskakuje husí kůže. „Odkud si myslíš, že se to ozývalo?" zeptá se mě. „To netuším, ale doufám, že ne nikde blízko." říkám a zvedá se mi jen z pomyšlení na to žaludek. Docházíme k velké řadě dvojdomků a uslyšíme lidský hlas. „Slyšíš to? Vychází to z té zahrady." Potichu přelézáme plot a obcházíme dům. Za domem vidíme velký bazén a v něm všechny tři zbylé členy party. „Zdar lidi! Našli jsme super místo a je to tu opuštěný, ověřili jsme si to. No, tak na co čekáte. Svlíkněte se a pojďte k nám!" pokřikuje na nás Adam. Všímám si, že Adéla si zase svlékla podprsenku, jako když jsme jeli se třídou kempovat. „Vylezte ihned z té vody, oblíkněte se. Odjíždíme." říkám jim naštvaně. Tenhle plán se ale nelíbí ani jednomu z nich a Petr protestuje: „Co máš za problém? Zkus se trochu bavit, ne? My tady zůstáváme." Hned, jak to dořekne, tak se ozve opět zavytí. Blíží se. „Pokud nechcete, aby vás to, co teď právě zavylo, dostalo, tak být vámi, hned ukončím tu nuda pláž tady, ať můžeme vypadnout!" se vztekem ze sebe dostanu tuhle větu, která na ně očividně zabrala, protože vylezli z bazénu a začali se oblékat. „Co to vlastně je, to co vylo?" vyzvídá Adéla. „Myslím, že vlkodlaci." řeknu pohotově, ale vypadá, že ani jeden mi nevěří, přesto raději jdou. Rychlou chůzí se dostáváme k náměstí. Na dohled už máme Martinovo auto. Všímám si ale, že na dohled nemáme jen auto Směrem od sídliště přichází ten kluk, který zabil svého společníka a za ním se vznešeně nese jeho armáda šelem. Slyším, jak Adéla za mnou vypískla. Všichni to s údivem sledujeme. Ví, že tu jsme. V hlavě se mi honí otázka, jak dlouho to ví? Zastaví se uprostřed náměstí. „Zdravím naše hosty." řekne s úsměvem a pokračuje: „Typuji, že další z řady zvědavých puberťáků, co si řekli, že objeví záhadu, že? Copak jste neviděli Záhadu Blair Witch? Jak skončila ta parta tam?" všechny si nás prohlíží. Cítím na sobě nejen jeho oči, ale i těch stvůr za ním. Petr vykročí z řady: „My se moc omlouváme, nechtěli jsme se vám plést do soukromí, slibujeme, že když nás teď necháte odejít, nikomu nikdy nic neřekneme." Chlapec si však jen místo odpovědi uplivne. Kolena se mi třesou strachy a když se podívám po přátelích, tak zjišťuji, že nejsem jediná. „Víte, já bych vás rád pustil, ale moji mazlíčci jsou moc hladoví." a dá se opět do toho hlasitého smíchu, zvedne ruku do vzduchu a luskne. V tom okamžiku se ty bestie vyřítí na nás, celá parta se rozuteče do sítě ulic, které zde jsou. Já skončila na stejné trase jako Adéla, která musela zahodit svoje boty na podpatku, protože jinak by tam už mohla zůstat a vydat se jim sama. Jsou stále blíž a blíž. Dostávám nápad. Při běhu se ohýbám k zemi a beru velký kus kamene, který prohodím oknem nejbližšího domu. Rychle s Adélou prolezeme dovnitř domu. Vybíhám do patra a teprve křik, při kterém mi tuhne krev v žilách, mi připomene, že Adéla tu semnou není. Dostali ji. Všímám si velkého krbu s přiklápěcími dvířky. Rychle je otvírám a lezu tam. Usedám do popela a zavírám za sebou železná dvířka.
Probouzím se, všude je tma. Teprve po chvilce mi dochází, že to celé nebyl sen a že jsem stále zavřená v krbu. Potichoučku ho otevírám. Do očí mě udeří paprsky slunce. Je už den. Otevřu dvířka dokořán a vylézám ven. Scházím dolů po schodech a tam spatřím starší paní, co vytírá podlahu od krve, která určitě patří Adéle. Podívá se na mě a spustí: „Ach, zlatíčko, co ti to udělali? Pojď, můj manžel tě odveze do nemocnice." scházím k ní dolů. Na pravé straně zdi se nachází velké zrcadlo a já vidím, jak vlastně vypadám. Celé začernalá od sazí, poškrábaná po celých rukou i nohou od prolézání proskleným oknem. Paní mě vezme za ruku a odvede ven k autu, do kterého mě posadí. Čekám tam pár minut, dokud nepřijde manžel té hodné paní. Nastartuje auto a jedeme, ale nejedeme k nemocnici, veze mě na náměstí, které je tentokrát zalidněné. Dochází mi, že nevidím naše auto. Asi to zvládli a odjeli. Zastaví před budovou s nápisem: Městská radnice. Vezme mě za ruku a vede mě po širokých betonových schodech dovnitř budovy. Odvede mě do jedné kanceláře, kde mě posadí na židli před mohutný stůl a odejde. Sedím tam jen tak bez hnutí asi půl hodiny. Začnu se nudit, tak si prohlédnu stůl. V tom spatřím fotku, ze které se mi zvedne žaludek. Na fotce je ten chlapec, který zavraždil svého společníka a nechal na nás uspořádat štvanici, jako na nějaká zvířata. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí muž, něco kolem čtyřicítky, našedivělé vlasy, oblečený v obleku s kravatou a brýlemi na nose. Usměje se na mě, zasedne za stůl a začne se přehrabávat v papírech, co mu tam leží, srovná si je do komínku, upřeně se na mě podívá a zeptá se: „Pověz mi, maličká, co se stalo o dnešní noci?" Odříkala jsem mu celý příběh, včetně těch prstenů a zakončila jsem to ukázáním prstem na fotku na jeho stole. Ukázala jsem mu viníka. Pán si sundal brýle a spustil: „Je mi moc líto, maličká, čím sis musela tuhle noc projít. Jen chci, abys věděla, že tví přátelé se odsud nedostali. Zemřeli. Věř mi, že moc rád bych tě nechal po tomhle jít, ale nejde to. Víš toho až moc. Víš tajemství našeho města. Víš tajemství mého syna." a podíval se směrem k fotografii. Po tvářích se mi začínají koulet slzy. Ten chlap se na mě dívá se soucitem a zármutkem ve tváři. „Moc se ti omlouvám." sáhne do šuplíku. Vytáhne revolver, přistoupí ke mně a přiloží mi ho k hlavě. „Nechť je ti zem lehká, dítě." Při těch slovech zavřu naposledy oči.
