Proslovy ke konci 9.třídy

4.proslov ke konci 9.třídy

Vážení učitelé, drazí spolužáci!
Ač se to nezdá, je to už devět let, co jsme spolu… Téměř každý den, asi pět hodin denně. Je to hodně dlouhá doba, kterou jsme spolu prožili a ta teď končí…
V první třídě jsme se téměř všichni dobře znali už ze školky, a tak spoustu z nás si s sebou do třídy přivedlo svého nejlepšího přítele… Asi osud dal dohromady zrovna nás, 24 dětí, kteří v budoucnu měli zvládnout nejeden problém… Tenkrát jsme ještě nic netušili… Učili jsme se číst, psát a počítat a učili jsme se spolu vycházet a společně jako kolektiv řešit všechny problémy… Nebyli jsme žádní andílci a nejeden učitel nebo učitelka si s námi zažil své… Jen my nejlíp víme, s kým jsme si co prožili a když na to vzpomínáme, všichni se společně nasmějem… Během těch devíti let od nás pár spolužáků odešlo a vytratili se tak nejen z našich třídních fotek, ale i z našeho kolektivu a našich společných zážitků… Ale náš počet se nezměnil… Ty, co odešli nahradili jiní… Přivítali jsme je a přijali je mezi sebe… Kdo se jednou stal členem naší třídy, byl jím svým způsobem navždy… Při nástupu na měšťanku jsme byli stejně jako v první třídě zakřiknuté děti, které se nesnažily vyniknout mezi všemi deváťáky a jinými staršími „spolužáky“… Ze starších jsme měli respekt… Báli jsme se vyjádřit svůj názor ze strachu, že nám něco udělají… Dnes víme, že to byli taky jen žáci, stejně jako my a že jsme se neměli čeho bát... S přibývajícími léty se měnily i naše vztahy… Na prvním stupni to bylo tak, že jsme my holky byly nejlepší kamarádky, potom jsme se pohádaly a vzájemně si nadávaly a pomlouvaly se… Potom jsme byly zase kamarádky a zase jsme se pohádaly… A tak pořád dokola… Na druhém stupni už to bylo trochu jiné… Nehádali jsme se pořád, kamarádství nám vydrželo déle a celkově jsme vyspěli… Vzájemně jsme si všímali toho, jak se lidé kolem nás mění… Ti, co byli zakřiknutí jsou najednou hvězdami školy… Každý se za nimi otočí a malí žáčci z nás mají respekt… Stali jsme se těmi „velkými“ a všimli jsme si toho… Začali jsme řešit věci, které jsme dřív neřešili… Kluci nás začali vnímat jako holky a naopak… Nejvíc jsme si užívali školní výlety… Učitelé byli mimo školu úplně jiní a společně jsme si užili tolik legrace, že na to budeme vzpomínat ještě hodně dlouho… Taková naše „třídní výletní“ hra byla flaška… Nehrávali ji sice všichni, ale byla celkem populární a opravdu téměř na každém školním výletě praktikovaná… Vzpomínám si, že jsme ji dokonce jednou hráli i ve třídě… To bylo ještě na prvním stupni… To už je ale tak dávno… Teď je konec deváté třídy a my se vidíme v tomhle počtu naposled… Je to zvláštní pocit vědět, že už se nikdy takhle všichni nesejdem… Je mi to moc líto, protože na to, co jsem s váma prožila nikdy nezapomenu… Ale zároveň cítím pocit úlevy… Devět let pro mě osobně je už moc… Poslední půlrok pro mě byl celkem kritický a musím říct, že jsem spíš přežívala než žila… Ale chci vám říct, že na vás nikdy nezapomenu a i přes všechno co se mezi námi kdy stalo jste byli nejlepší třída jakou jsem si mohla přát a mít…
Tohle je asi vše, co bych vám chtěla říct… Myslím, že už i tak to bylo dlouhé… Tak co nakonec říct..?! Snad jen: „Vzhůru na střední školy a hlavně vykročit pravou nohou..!“