Jednoho pochmurného dne jsem se šel projít na pláž, přemýšlet nad svým beznadějným životem. Mumlám si pro sebe: ,,Žena mi umřela, moje vlastní dítě o mě nejeví sebemenší zájem a k tomu všemu ještě vydědění ze strany rodičů." ,,Už není nikdo pro koho bych žil."
Rozběhl jsem se rychlostí větru, skoro jako o život. Napadlo mě že půjdu na jeden z blízkých mrakodrapů, kam chodívám když si připadám smutný. Vystupuji po žebříku a při pohledu na rušné ulice podemnou, si říkám: ,,To je výška." A když jsem konečně zdolal ten nekonečně dlouhý žebřík povzdechl jsem si: ,,Ach." V tom okamžiku mi došlo že můj život nemá cenu, náhle a bezmyšlenkovitě jsem se odrazil od okraje budovy. Jediné co už jsem jen viděl byly vystrašené vírazy v lidských tvářích, pozorujíc můj pád. Zavírám oči a roním slzu. Není to slza smutku ani falešná slza bolesti, ba naopak je to slanná kapka štěstí. Štěstí které mě zevnitř naplňovalo když jsem pomyslel na to že už se nebudu muset nikdy trápit.
Nic víc si již nepomatuji, jen to že mi začal zvonit budík a já se zpocený a zároveň výklepaný probudil do svého zcela normálního života, s jedinou větou: ,,Díky bohu za chudobu"
Znovu vás všechny zdravím<3
Už jednou jsem zkoušela psaní tady na Wattpadu, nějak mě to ale moc nebavilo teď bych se tomu ale chtěla začít věnovat víc...
Tak doufám že se aspoň někomu budou moje příběhy líbit (-:
Upozornění : neberte si z těchto příběhů nic k sobě do života (ehm... Stejně by to nikdo neudělal) například v tomhle příběhu je naznačeno že by jsme měli žít pro někoho.. Ale tak to NENÍ! každý žijte hlavně pro sebe.. <3
Love u^_^
