Trojtakt

Takt druhý; Odhalený

Pobaveně sleduji, jak si můj malý pán se znechuceným výrazem prohlíží svou novou pásku na oko. Ač v tomto případě mezi námi panovala okamžitá a nevyřčená shoda; pečeť musí být před ostatními smrtelnými skryta, naše názory na to, co je nejvhodnější, se podle všeho různí. Nebo přinejmenším si můj malý pán představoval něco více estetického než kus sametem vyložené kůže.

„Budu v tom vypadat směšně,“ postěžuje si nevrle.

„Naopak. Postaral jsem se, aby veřejnost věděla o politováníhodné nehodě, která se vám stala během absence ve společnosti a jež vás připravila o jedno oko. Každý bude pásku očekávat a oceňovat ji jako znamení vaší nezlomné síly a statečnosti, se kterou jste se postavil hrdě všem útrapám života i přes svůj nízký věk. Nicméně,“ nechám úsměv rozvinout po tváři a předkloním se k němu, „pokud na tom trváte, mohu najít vhodnou a estetičtější alternativu. Například se nabízí jezdecký klobouček se síťkou. Ozdobná spona do vlasů s velkými květy. Též se ke mně doneslo, že závoje během velmi slunných dnů jsou opět v módě. Nebo,“ vytasím se s rudým inkoustem a perem, „můžeme na vaši pásku namalovat velké červené srdce.“

„Snažíš se dělat si ze mě žerty, démone?“ zeptá se zlobně, jeho alabastrové tváře se přitom zbarví mírně do ruda, něco mezi studem a rozzlobeností.

„Poněkud ano,“ přiznám se s úsměvem.

„Tak s tím přestaň a nasaď mi tu pásku.“

„Jak si přejete.“

Schovám inkoust zpátky do kapsy. Je opravdu škoda, že si nechce nechat nasadit klobouček nebo alespoň namalovat srdíčko na svou pásku. Vypadal by vskutku ještě roztomilejší, než už beztak v drahém oblečení z jemných látek vypadá. Jako porcelánová panenka, kterou bych mohl sevřít v rukách, hrát si s ní a opečovávat ji. Ach, vlastně... To je přesně to, co už beztak dělám, jen o tom hraní nemá potuchy, stejně jako rostlina netuší, kdo ji zalévá, prostříhává uschlé lístky a odstraňuje zhnědlé květy. Můj malý naivní pán.

Vezmu pásku a přiložím ji k jeho oku. Mračí se na sebe do zrcadla, zatímco ji vzadu pod jeho vlasy utahuji. Ani nestačím dotáhnout mašli a už si začíná sametovou stuhu vedoucí mu přes čelo nervózně třít. Jestli v tom bude pokračovat se stejnou intenzitou a odhodláním, s jakým začal, do večera si rozdrásá kůži do krve.

„Prosím nedrbat, mladý pane,“ napomenu ho a zadržím jeho drobnou ručku v usilovné činnosti. Zvedne ke mně zamračený pohled, jako kdybych mu právě zabránit udělat nesmírně důležité životní rozhodnutí. Poklidně na něj shlížím a jeho zápěstí dál svírám, dokud neuhne pohledem, neodfrkne si a hlavně nepovolí ve snaze rozškrábat si své čelo. Až pak ho teprve pustím. Poslušný malý pán. Ještě mu jemně prohrábnu vlasy, kterými zakryji stuhu táhnoucí se mu vzadu na hlavě. Vychutnávám si ten pocit dotýkat se jich, jemných a hustých, naplněných jeho vůní, i když si to mohu dovolit jen několik málo nezbytných okamžiků. Nepochopil by mou touhu trávit celé hodiny právě jen tím, že se budu jeho vlasy probírat a propouštět si je mezi prsty a už vůbec by nepochopil, jak moc zbožňuji jeho švestkovou vůni ulpívající mi na patře v náznaku chutě. Tak dokonalé, sladké aroma duše, které nepřehluší nic, zvláště ne nic tak směšně běžného jako je heřmánkové mýdlo na vlasy. Jednou, až ho pohltím a navždy uvězním ve svém bytí, jeho švestková vůně zůstane ulpívat na bezduchém těle, jako když ostřiháte květy růží, ale zahradou stále doznívá jejich vůně.

„Ještě moji...“

Natáhnu se a podám mu přímo do ruky hůl, o kterou chtěl požádat. Správný sluha plní pánova přání dřív, než je stačí vůbec vyslovit, a právě proto mu vzápětí nasadím na hlavu klobouk. Vypadá vskutku jako skutečný anglický gentleman, jen by se nemusel neustále tvářit tak zarputile. Čas od času by úsměv mohl prozářit jeho tvář.