Je to už měsíc co se mi Justin neozval. Žádný dopis, ani náznak toho že je v pořádku. Celý měsíc, jsem doufala že mi u dveří zazvoní genarál a přinese mi dopis, ale nestalo se. Cítila jsem se celý měsíc nesvá, moje nálada byla vždy po ránu na hovno, jenom k pomyšlení že se mu něco stalo. Celý zkurvený měsíc jsem nevyšla z domu, celý měsíc jsem pouze plakala. Bála jsem se o svého přítele, a už vlastně 'snoubence' protože v posledním dopise jsem se mu vyjádřila jasně k mé lásce k němu a o tom jestli se stanu jenom ženou.
Zkurveně jsem se cítila, když jsem všechny kolem sebe odstrkovala. Dokonce jsem křičela i na generála, který mi nic neřekl. Křičela jsem na něho aby mi řekl pravdu, i kdyby mi řekli že umřel bylo by to pro mě aspoň trošku lepší než tohle, protože pomyšlení na to že nic o něm vlastně nevím, mě děsí více.
Potřebovala jsem nějaké informace, které se mi však nedostaly. Celý měsíc jsem pořádně nespala, protože v mojí hlavě bylo moho otázek. Ale jedna je ta nejdůležitější.
Je můj snoubenec v pořádku?
A proto tu teď stojím. Letiště je obklopeno mnoha lidmi a příbuzných jejiž synové, muži, se vrací zpět z děsivé války. Vrací se zpět domů, protože jsou zraněni, ale jejich účast ve válce se stále považuje za odvážnost a záchranu neviného lidu. Podívala jsem se na Tess, která měla na sobě bílé legíny a dlouhé tričko, které zakrývalo její už trošku větší bříško. Moje ruka byla obmotaná kolem mého těla, jak jsem se celá třásla od zimi.
"Na, tady máš mikinu. Vzala jsem jednu navíc." usmála se na mě Tess, která mi podávala černou mikinu. Děkovně jsem se na ní podívala a vzala si jí do ruky. Přetáhla jsem si jí přes hlavu, prtože nebyla na zip a cítila se už o něco lépe.
"Už letí!" vykřikl vedle mě malý chlapeček, který skákal na místě a slzy mu tekly po tváři. Uslyšela jsem ženský hlas, jak na něho něco křičí, ale on jí nevěnoval žádnou pozornost, pouze sledoval vojenské letadlo jak přistává na plošině. Jeho oči zářily, nadšením. Svou hlavu jsem otočila a podívala se na Tess, která měla na tváři široký úsměv a rukou si jemně hladila bříško. Přišla jsem k ní a ruku si obmotala kolem jejího ramene.
"Už ho máš tady." zašeptala jsem jí do ucha a uviděla jak se jí po tváři spustily slzy, které držela už od dnešního rána.
"Mám tě ráda Naomi, a je mi to všechno líto." usmála se na mě a já sklopila pohled. "Nikdy nevíš kdy se tvůj milovaný objeví, tak se usměj." dloubla do mě loktem a já přikývla. Malý chlapeček vedle mě zakřičel a rozeběhl se k vojákům. Nejdřív šli ti, kteří mohli jít po svých nohou. Všimla jsem si že se chlapeček rozeběhl k muži, který má pouze jednu ruku. V té druhé držel tašku, kterou při pohledu na svého asi syna pustil a objal ho. Zadržela jsem dech a cítila slzy, které stékaly po mé tváři. Každý tady křičel a pískal. Vojáci byly uctíváni za to že do války vůbec vstoupily. Každý voják měl na tváři úsměv, a běžel ke své rodině.
Můj pohled však padl na muže, který byl na vozíčku. Má ústa se pootevřela a já se vymanila z Tesiného objetí. "Justin" zašeptala jsem. Jeho vozík táhl Ryan, který se zastavil a rozeběhl se nikam pryč předpodkládám že k Tess. Já pouze stála na místě a porozovala jeho tvář. Brečela jsem ještě více, když se na mě podíval. Moje nohy se daly do pohybu, nejdříve jsem šla pomalu, pak rychleji a nakonec jsem se rozeběhla. Viděla jsem rozmazaně, kvůli slzám, které stékaly po mé tváři. Zastavila jsem se několik centimetů od něho a uhodila ho do tváře. "Kurva víš jak jsem se bála! Měsíc! Jeden celý zasraný měsíc jsi mi nenapsal! Víš jak jsem byla vystrašená? Víš kolik nocí jsem nespala! Víš jak jsem se kurva cítila?!" křičela jsem na něho a rozhazovala přitom rukami.
Chtěla jsem pokračovat, ale jeho věta mě přerušila. "Vezmeš si mě, i když jsem na vozíku?" zeptal se a svojí hlavu sklopil ke svým nohám. Zadržela jsem dech a setřela si slzy.
"Miluju tě, ale-" "Ale mrzáka si nevezmeš." ironicky se zasmál.
"Ne, nech mě to prosím dokončit." usmála jsem se. "Miluju tě, ale svoji odpověď, jsi měl už v dopise. Proč se ptáš znovu?" zeptala jsem se a podívala se na něho.
"Ryane? Prosím." odvrátil ode mě pohled a podíval se na Ryana. Ryan k němu přišel a pomohl mu z vozíku na svoje nohy, a následně ho držel tak aby klečel. Tess, si stoupla vedle mě a otevřela menší krabičku ve kterém byl prstýnek.
"I když tvojí odpověď znám, chci se zeptal tak jako se žádat o ruku správně má. A proto se tě ptám vezmeš si tohoto mrzáka na vozíku a staneš se mou jedinou a milovanou ženou?" Nadzvedl obočí a já začala přikyvovat. Chtěla jsem promluvit, ale slzy, které stékaly tak rychle dolů po tváři mi to nedovolily. Ryan posadil Justina zpět na vozík a Tess mu podala krabičku s prstýnkem. Přistoupila jsme k němu blíže a on mi na prst navlíkl prstínek. Stáhl si mě k sobě na klín a políbil mě.
"Miluju tě Naomi." zašeptal když se ode mě odtáhl a pohladil mě po tváři.
"Taky tě miluju." zašeptala jsem na zpět a konečně po těch dvou měsících ho opět objala a tak ho držela ve své náruči.
"Slib mi že už mě neopustíš."
"Slibuji!"
A tak tu všechno končí. Příběh o lásce, válce, smutku a vítězství.
"Nejde o to jak náš milovaný člověk vypadá, zda je na vozíku či bez ruky, vždycky to budou ti který jsme už jednou milovaly a stále milovat budem. - Naomi Cyrus"
"Nejde o to bojovat za sebe, jde o to, abychom se vrátily zpět a dokázaly že jsme bojovaly pro ty které milujeme. - Justin Bieber"
THE END
