w h a t e v e r

3

,,Pokud vás nesledoval, tak to neví.'' vyrušil nás hlas.

Obě jsme sebou cukly a rychle se podívaly na Hwana, který přišel. 

,,C-Cože?'' vyděsil jí. Moc děkuju..

,,Nestraš jí.'' zamumlala jsem.

,,Nestraším, jen říkám, že pokud ví, že tam byla, tak se daleko nevzdálil. Bavil jsem se o tom s šerifem sám říkal, že si o Rachel vrah musel něco zjišťovat, takže logicky ví i o tobě Anyuri.. Bylo mu jasné, že napíše tobě, tak mohl čekat někde venku a sledoval vás.'' celé to vysvětlil a šel do koupelny. 

,,Takže jsem do toho zatáhla i tebe.. Já jsem taková kráva!'' rozbrečela se a její nohy se podlomily. ,,Ne! Rachel klid. Nemám strach.'' Mám. ,,To vážně?'' věnovala mi pohled. ,,Ne.'' Ano..

,,I tak.. Budu muset vypadnout. Jestli se tady zdržím, tak vás povraždí jen kvůli mně a to já nechci.'' řekla vážně. ,,Rachel-''

,,V noci, když jsi spala jsem komunikovala s bratrancem z Ameriky.. Večer mi letí letadlo.'' 

Absolutně jsem na ní začala zírat. Chápu jí, ale koho tu budu mít? Nikoho. Budu na vše zase sama.

,,Chápu tě.. Přeju ti to. Hlavně utíkej do bezpečí, my to tady zvládneme.'' utěšila jsem jí.

,,Vážně?''

,,Samozřejmě.''

Vstala a šla si zabalit věci, které jí Hwan v noci přinesl z bytu. 

,,Takže odlétá?'' zeptala se Lea, která vedla za sebou Hyolin. ,,Ano..'' zamumlala jsem. Kupodivu neměla Hyolin žádné kecy. 

,,Bude to tak lepší..'' řekla z nenadání Rachel a přivezla si kufr k dveřím. 

Než odlétla, tak jsme ještě projely několik alb, kde jsme měly společné fotky a vzpomínaly jsme. Bylo to všechno tak krásné.. Stále nedokážu uvěřit, že je teď na cestě do Ameriky.

,,Nejdeme se projít?'' došla za mnou Hyolin. 

,,Je sedm večer, chceš to risknout?'' nadzvedla jsem obočí.

,,Otec je v práci, matka si šla něco zařídit, tak proč být doma. A stejně.. Pochybuju, že tobě by to vadilo.'' uchechtla se.

,,I tak bychom neměly..'' 

,,Bojíš se.'' zasmála se a odešla si obout boty.

,,Kam jdeš?'' rychle jsem vyběhla.

,,Ven. Když nejdeš ty, tak jdu sama.'' 

,,Aishh.. Tak půjdu. Ale ne na dlouho!'' řekla jsem důrazně a ona kývla.

Celou cestu přes park, který byl dvacet minut od domova si Hyolin poskakovala a sbírala každou kytku, co našla. Byla tak šťastná a neměla žádné starosti, natož já cítila už pět minut, že nás někdo sleduje. Když jsem se otočila, tak tam nikdo nebyl, ale i tak jsem měla divný pocit.

,,Hyolin, měly bychom se vrátit. Stmívá se.'' zakřičela jsem na ní, protože se zdalovala. 

,,Ještě ne.'' odsekla.

,,Řekly jsme si, že půjdeme na dvacet minut ven. Už jen dvacet minut je to od domova do parku, tak co vyvádíš?!'' křikla jsem na ní, začímž se ona rychle otočila a naštvaně si vykračovala ke mně. 

,,Nejsi moje sestra! Nemáš právo mi říkat, co smím a nesmím!'' zakřičela tak nahlas, že jí mohli slyšet lidi i na druhé straně města. 

,,Uklidni se. Mám za tebe zodpovědnost.'' řekla jsem v klidu a otočila se, že se vrátíme domů, jenže ona protestovala.

,,Jsi fakt praštěná! Nenávidím tě! Jenom kvůli blbé Rachel nemůžu chodit ven! Ty si jako myslíš, že by nás někdo zabil? Nás?'' začala být čím dál drzejší, ale i tak šla pomalu za mnou.

,,Hlídej si slovník!'' zastavila jsem se a zavraždila jsem jí pohledem.

,,Já? No mě by zajímalo, kdo by z toho měl větší problém, kdybych tátovi něco řekla. Komu by asi věřil?'' falešně se zamyslela.

,,Jsi fakt nevychovaná. Tebe by měl mlátit, ne mě.'' odsekla jsem. 

,,Teď jsi si řekla o to nejhorší, co jsi mohla!'' rozběhla se směrem domů a já se mohla těšit na další výprask. 

Celou cestu domů jsem šla a přemýšlela nad Rachel.. Už sedí s bratránkem a je v bezpečí.. Z přemýšlení mě vyrušilo zašustění listí za mnou. Otočila jsem se a nikdo nikde. Do háje, teď už končí sranda.

Rozběhla jsem se domů a jakmile jsem došla, tak mě už Hwan chytl do parády.

,,Co že jsi jí řekla? že bych jí měl mlátit místo tebe? Jen když ti řekla, že chce domů a ty jsi nechtěla?!'' tahal mě za vlasy a křičel, co nejvíc mohl.

,,Tak to nebylo!'' křikla jsem na svojí obhajobu a on mě místo toho shodil na zem a několikrát si do mě kopnul. 

,,Tohle jsi řekla naposledy! A jestli si myslíš, že tou Rachel se něco změnilo, tak jsi na velkém omylu!'' vyprskl a naštvaně odešel spát. 

Ani jsem si nevšimla, že už bylo půl devátý. Rychle jsem se osprchovala i přes tu štiplavou bolest a šla si lehnout. 

Ztrácím naději.