Byl to prostý muž a vedl jednoduchý život. Každé ráno se rád budil za úsvitu, posadil se na posteli a zívl si. Pak, když už se Slunce usadilo na obloze, oblékl si svůj starý hnědý kabát, nasadil si svůj starý hnědý klobouk, po rozpadajících se schodech vyšel z pokoje a vydal se na svou každodenní ranní procházku. Pomalým krokem se pohupoval po probouzejících se ulicích, s nadšením vítal čerstvý vánek a broukal si písničku, kterou už léta a léta svět nezpíval.
Koupil si noviny a pročítal je na lavičce na nábřeží. Pozoroval racky a smál se sám sobě, jak pořád zapomíná přinést těm ptákům nějaký chléb. Sledoval mraky a ustupující mlhu nad přístavem a, stejně jako když byl malý chlapec, v nich hledal prchavé obrazy. Viděl králíčky a kachničky, viděl tančící postavy, mával oživlým věcem i neexistujícím stvořením. Pak zamířil už rušnými ulicemi zpátky domů. Někdy počítal kočičí hlavy, v létě zamilované páry a v zimě sněhové vločky, který mu přistály na sklech brýlí. V pekařství si koupil snídani a než došel do svého domu na rohu ulice, nezbyl z ní ani drobeček.
Když si takhle každý den připomněl, jaké je svět krásné místo, svlékl si svůj starý kabát a hnědý klobouk a otočil cedulku na dveřích tak, aby ven hlásila OTEVŘENO.
Ještě než přišel první zákazník, uvařil si čaj, a pak si s hrníčkem sedl za pultík a čekal, poslouchaje tikot hodin, které zněli jako bubeník bez rytmu. I když všechny byly natažené, žádné nebyly seřízené, a tak tady, v malém hodinářství na rohu zapadlé uličky, nikdo nikdy nevěděl, kolik je hodin. Stařeček očima přelétl vitríny, police a stěny plné různých hodin a hodinek, kukaček i budíků. Za ta léta se mu do paměti vryla celá ta paleta mahagonu, skla, a falešného zlata. Pokaždé když zavřel oči, byť i jen mrkl, stále viděl každý ciferník a slyšel každý tik a tak, a cítil vůni dřeva, kovu, čaje a toho, čím voní jen věci po babičkách a prababičkách.
Jeho pohled se zas a znova vracel k hodinám nad prosklenými dveřmi. Byly staré, ošuntělé, jen se zbytkem oprýskané červené barvy. Nenatažené, tichounké, se zrezivělým strojkem a ohnutými ručičkami. Ale přesto, i když všechny ty další mu patřily, jenom tohle byly skutečně Jeho Hodiny, a on je měl rád pořád na očích, a když ne, stále na ně musel myslet, hlavně pak na to, kdy asi přijde čas je natáhnout.
Pod těmi hodinami vysel na dveřích zvoneček, a jak zacinkal, vešla slečna, s červeným kabátem, líčky růžovými větrem a unavenýma očima.
„Dobrý den," řekla „chtěla bych si koupit hodinky."
A on ji ukázal spoustu hodinek, a každé vychvaloval a předváděl, jako rodič pyšný na své dítě, a ona se vždy pousmála, a on byl zvyklý na to, že to žádného zákazníka nezajímalo, a vždy měla oči jen pro ty, které jí zrovna ukázal, jen dokud ji neukázal ty další. Sama si pak vybrala jedny malé a elegantní, s řemínkem jako růže, aby se jí prý hodil ke kabátu. Otevřel skleněný stolek a podal jí je. Řemínek s jediným očkem jí na úzké zápěstí sedl jako ulitý, a ona s rukou otáčela a prohlížela si ji. Paprsky Slunce se odrážely od sklíčka ciferníku přímo do jejích očí, vytvořily iluzi jiskry, zakryly slzy a snažily se předstírat štěstí.
„Jste si jistá?" zeptal se. A ona si byla jistá.
Dívala se, jak vrásčité ruce odkryly hodinový strojek a postupně prošetřovaly každé ozubené kolečko. Stařík byl zase v rozpacích. Tuhle práci dělal už od nepaměti, ale byla stále tak těžká, jako když tenkrát začínal. Koutkem oka si prohlížel drahý, ale špinavý kabát zákaznice. Její prsty si pohrávaly se zlatým prstenem, pokaždé jej sundaly, otočily s ním, vrátily jej na místo, sundaly, otočily... Ale co měl dělat! Na dveřích přece stálo: Bez otázek se postarám o vás i vaše hodinky! A nechodil právě proto každý za ním?
Přidal do strojku malé, stříbrné kolečko. Jeho „kouzelné kolečko".
„Děkuji," řekla, když jí je podal, a on věděl, že to bylo to nejupřímnější poděkování. Podala mu nepopsanou obálku, váhavě se naklonila, políbila jej na tvář a vesele vyběhla na ulici. S těžkým srdcem obálku otevřel a vyndal tlustý stoh bankovek. To budou mít v sirotčinci zase radost, pomyslel si. Vytáhl i složený list papíru. Nesnášel to. Nesnášel, když mu lidé nechávali dopisy.
Peníze strčil do kasy a zbytek položil na polici za pultem. Zatím tam může počkat, než ji odloží mezi ostatní. Když se chtěl napít, ale rty mu smočil studený čaj. Zklamaný jej šel znovu ohřát.
Vzpomínky na dobu před tímto malým hodinářstvím se pomalu vytrácely a nezbyly z nich než špinavé cáry vlající ve větru zapomnění. Byl velmi mladý, když to tady otevřel, jen s pár mincemi v kapse a s revolučním nápadem v hlavě, který se zrodil po letech sledování jeho dědečka, také hodináře, obsluhovat zákazníky a hrabat se v hromadách ozubených koleček. Uvědomil si, že když si lidé koupí hodinky, nebo když neustále kontrolují ručičky, jakoby se báli, že jim někam utečou, nechtějí vědět, jaký je právě čas, ale kolik času jim zbývá. Než se uvaří vajíčka, než začne schůze, než se svět rozpije v jedu velkou černou skvrnu. A on svým zákazníkům vždy dal dost času. Dost času na to, aby naposledy viděli západ Slunce a slyšeli zpěv ptáků, naposledy promokli na kost a slyšeli svůj poslední špatný vtip. A pak se hodinky zastavili.
Zákazníci se sem hrnuli snad ze všech koutů světa. Jako stálý mírný vánek zvonili zvonkem na dveřích a šeptaly staříkovi lži, kterým by oba tak rádi věřili. A náš dobrotivý stařík se nikdy na nic neptal, nikdy nikoho nepřesvědčoval, a i kdyby chtěl, nevěděl by jak. Byla to koneckonců jen práce, ne? Každému dal sbohem a pak si na nábřeží, někdy za pár dní, někdy týdnů nebo měsíců, pročítal noviny a narazil na povědomý obličej. Očima jen přelétl přes slova jejich drahých a milovaných a přes to, co měli říci předtím, než už bylo moc pozdě. Autonehoda. Infarkt. Příčina neznámá. Nekrolog vystřihl, dal ji do obálky s jejich jménem a uložil je do bezpečí do skladu hodinářství, aby tam byly navždy zapomenuty. A obálek pomalu přibývalo. Nejdřív desítky, pak stovky. Tisíce. Snad i desetitisíce jich tu leželo v zaprášených krabicích na regálech v jejich věčné tmavé hrobce. Proč to dělal? Nevěděl. Snad ze soucitu. Alespoň doufal, že nějaký měl.
A tak stařec popíjel horký čaj a čekal na šepot zvonku.
Když už se poslední sluneční paprsky vytratili z ulic a oblaka se proměnila v inkoustovou kaňku, otočil cedulku na dveřích a zamknul. Otevřel malé okénko a nadechl se chladné noci. Uvařil si skromnou večeři. Když byl čas jít spát, jeho víčka se sama zavírala a počítání hvězd už ho nebavilo, sejmul ze dveří Jeho Hodiny a po vrzajících schodech se odebral do ložnice. Ležel ve tmě, kterou zmírňovaly je tisíce umělých světlušek za okny jiných domů a na koncích pouličních lamp. Hodiny položil na noční stolek tak, aby na ně viděl, zatímco usínal. Nevydali ani hlásku, ručičky stály na místě a on zíral jen do mrtvých očí ciferníku.
Lákala jej představa tichého tikání a líného poskakování těch starých ručiček, představa závodu s vlastním výtvorem, závodu, který neměl šanci vyhrát. Žaludek se mu vždy sevřel a zalapal po dechu. Nebojím se, opakoval, já se přece nebojím. A to byla pravda. Skutečně neměl strach ze smrti, ale z neznámého. Nervózně překračoval na hraně hluboké jámy a těšil se, co asi najde na jejím dně. Až přijde čas, natáhne hodiny. Až jeho kosti budou jako slabé větévky a kůže jako kus potrhaného pergamenu, přidá do nich kouzelné kolečko. Pak nezbyde než čekat. Obsluhovat zákazníky jako obvykle. Chodit na nábřeží. A taky chtěl těm otravným rackům přinést nějaký chleba... Nerad opustí tento život. Zařídil si ho přesně tak, jak se mu líbilo. A že si ho ale pěkně zařídil. Každý den pomáhal lidem po celém světě, ať už svými službami nebo penězi, které za ně vydělal. Jaký já jsem ale dobrotivý stařík-úplně jako z pohádky! A až mi hodiny dotikají, zařídím si ten další život zrovna tak!
