Nejlepší přítel člověka...

Většina lidí mimo zónu má nějakého domácího mazlíčka. Ať už jde o psa, kočku či jinné zvíře tak vás vždy rozveselí a zahrne láskou. Ovšem v zóně je to úplně jinné. Jakékoliv zvíře jenž nebylo ozářeno a není zvyklé na životní podmínky v zóně, zemře se štěstím do roka. A přeci jenom psi a kočky co zónu obývají nejsou zdaleka tak přátelští jako vaši domácí miláčci.

         Přesně to pocítila mladá stalkerka Irina. Irina se do zóny vydala protože často slýchávala historky o stalkerech ale velmi zřídka o stalkerkách což ji přimělo k tomu aby šla do zóny a aby dokázala světu že i ženy dokážou být silné a že zóna není jen pro muže. Když vešla první den do zóny, cítila se jako kdyby prošla bránou do jinného světa a cítila jak si vítr jemně hraje s jejími kaštanově hnědými vlasy. Nechtěla v zóně zůstat navždy ale jen na pár týdnů, aby si vyzkoušela jaké to je být stalkerem - nebo lépe řečeno stalkerkou.

Už pár dní Irina přežívala pouze s pistolí, nožem, pár plechovkami jídla a dalším vybavením které si obezřetně šetřila. Jednoho rána si vedle své důmyslně postavené skrýše rozdělala táborák a rozjímala nad východem slunce s oparem na zrcadlově strnulé hladině malého, byť nebezpečně zamořeného rybníka. Obličej jí strnul když uslyšela jakési zakňučení které bylo velmi slabé. Irina se kolem sebe rozhlédla a potichu jen pro případ vytáhla svou pistoli a pokoušela se v tichosti odposlouchat z jakého směru ono žalostně znějící kňučení vychází.

Když se otočila, si všimlaže asi pět metrů za ní sedí pes a tiše jí pozoruje. Irina byla překvapena a byla ráda že má nějakou společnost ale po chvíli dívání se na psa začala pociťovat žal, smutek a lístost a cítila jak se jí její brčálově zelené oči zalévaly slzami. Onen pes byl tak znetvořen že nebylo ani poznat o jakou rasu se jedná. Nejprve se Irina pomalu postavila a trochu skrčená se kpejskovi začala přibližovat a nastavila mu ruku aby si jí mohl očuchat. Pes tam ale jen seděl a díval se do prázdna... Jakoby přišel o duši. Čím více se Irina přibližovala, tím pomaleji šla až nakonec zastavila dva metry před pejskem a pocítila jak jí po tváři pomalu sklouzla slza. Uvědomila si že nemá cenu pejska zachraňovat protože ve stavu v jakém je by jí přivedl k šílenství. Vždyť mohl stěží chodit po zbývajícíchtřech nohách a nemluvě o různých bolácích a poraněních najeho těle. Irina zvedla pistoli a namířila ji na hlavu znetvořeného pejska. Nemohla ani otevřít oči ale ikdyž neviděla tak psí kňučení jí silně bodalo do srdce. Irina se ponořila do vlny smutku a začala v kleče plakat a jejími dlaněmi si zakrývala obličej. Její ruce se postupně zalévaly slanými slzami plné smutku a žalu kterými jí pohled na psa naplnil. Irina zvedla zrak a řekla sama sobě: "Notak Irino, mysli na to že mu pak bude líp."

Opět zvedla pistoli ale jejíruce se tak třásly, že by něco stěží trefila na větší vzdálenost. Zadržela dech a stiskla spoušť...