Pan T

Konečně jsem dostal od Pana T. dopis. Měl jsem se neprodleně připravit na cestu. Po setmění měl přijet kočár, který mě měl zavést k jeho hradu. Šel jsem se tedy rozloučit s hostinskou. Když zjistila, kam jedu, okamžitě zbledla. Třesoucím sehlasem mi popřála hodně štěstí a vtiskla mi do ruky jakýsi předmět. Prý je to amulet, který mě ochrání. Pověrčivost místních lidí mi přišla vskutku úsměvná.

Úderem osmé na mě před hostincem opravdu čekal kočár. Prapodivný chlapík, celý v černém, mi pokynul, ať nastoupím. Cesta vedla temným lesem.Ulevilo se mi, když jsme zastavili na nádvoří starého sídla. Vystoupil jsem a položil ruku na železné klepadlo ve tvaru vlčí hlavy. Než jsem stihl zaklepat, dveře se otevřely...

Obraz, který jsem si v hlavě vytvořil, se ani v nejmenším nepodobal realitě. Místo vytáhlého postaršího muže s kozí bradkou přede mnou stál mladý snědý muž, skoro ještě chlapec, oblečený do splývavé drapérie. Neměl jsem tu odvahu, zeptat se na důvod a ani jsem nechtěl působit příliš vtíravě či hrubě. Než jsem vlastně ze sebe dokázal vymáčknout jedinou hlásku, promluvil ten druhý, který mě sem zavezl, a který nyní stál jen pár centimetrů za mnou, Než promluvil, nevnímal jsem vůbec jeho překvapivě ledový dech na mém pravém lalůčku, který jsem si nyní najednouuvědomoval až příliš.

,,Jen račte vstoupit, pan Terrance, jen račte vstoupit..."

A už už mě popoháněl skrz vstupní dveře do prostorné haly schované za nimi. Ta byla celá ponořená do husté temnoty, která ještě zintenzivěla, když se za řidičemzabouchly težké dubové dveře. Nejistě jsem přešlápl. Dlouhou chvíli bylo naprosté ticho, jediný zvuk, který jsem vnímal, byl můj vlastní dech, sám sebe jsem překvapil jeho přerývavostí. Z myšlenek mě vytrhlo nepatrné světlo, které mi připadalokilometry vzdálené, ale co jsem si vybavoval, z haly nevedla žádná dlouhá chodba, jen několik otevřených průchodů do dalších místností.

,,Haló?" Odvážil jsem se zavolat, ale jediné, co se mi dostalo v odpověď, bylo zhasnutí toho jediného světýlka.

,,Nerad bych působil nevychovaně, ale nebylo by možné rozsvítit světla?" Zkusil jsem to znovu, ale následovalo jen další ticho.

Byl jsem jako paralyzovaný na místě. Zkusil jsem udělat pár kroků dozadu, zda nenarazím alespoň na vchodové dveře, ale ušel jsem deset vrávoravých kroků astále, jako by tam měly být kilometry volného prostoru, než bych se dostal k nějaké pevné překážce.

Hlavu jsem měl až překvapivě čistou. Snažil jsem se vybavit si, zda jsem vzhůru a opravdu stojím ve vstupní hale hradu neznámého pana T., nebo jestlináhodou nespím a toto celé není jen jakýsi zvrácený sen, který si má spisovatelskámysl nevytvořila za účelem mého pobavení. Zkoušel jsem si vybavit, co se dělo poté, co jsem vystoupil z kočáru, ale marně jsem se pokoušel vybavit si i byť jen jedinýdetail z doby po doteku vlčího klepadla.

V průběhu mého dalšího monologu se objevilo mihotavé světýlko znovu, tentokrát na jiném místě. Tedy alespoň to jsem si myslel, ale když jsem se na to snažil soustředit, nedokázal jsem již určit, kde je vpředu a kde vzadu. Čím hlouběji jsem do těchto úvah zabředal, tím nejasnější se mi zdály fakta, která jsem vždy považoval za nezvratná.

Opravdu stojím nohama na zemi a dívám se kolem sebe? Jak vůbec vypadám? Zda mám nohy a ruce, hlavu i trup? Jsem ještě vůbec živý nebo snadtakhle temně působí smrt? Jako nekonečná nicota, kde se čas od času zableskne oheň, jako připomínka života?