The Mirror Face

Kapitola 1.

,,Hej!" zařve někdo za mnou když procházím po zřídka osvícené uličce mezi starými paneláky.

Myslím si, že volá na někoho jiného, takže to ignoruju a jdu dál, ale poté se ten někdo ozve znovu.

,,Hej, neslyšíš?!"

Co to dořekne, tak se jen bezmyšlenkovitě otočím, protože to opravdu zní jakoby volal zrovna na mě.

,,Hej, grázle!" bezdůvodně se na mě vrhne s kovovou tyčí a já nevím, co mám dělat, ani jak se bránit.

Já vím, moc dobře! Musím, nedá se jinak! zatemní se mi před očima a jen chvilkama vidím, co se děje. Něco za mě v duchu mluví.

Zase je to, jako by se mi plíce naplnily kameny a sotva dýchám. Moje nádechy jsou hlasité a zadrhávají se. Ztrácím se ve tmě.

Na svých rukou lehce cítím nějakou kapalinu. Teď něco rvu. Je to tvrdé a zakulacené. Snažím se to rozpojit, nebo roztrhnout. Vracím se k sobě a začínám zas vidět.

Vyděsím se natolik, že začnu zběsile utíkat z místa. Z místa, kde jsem se snažil onomu člověku holýma rukama roztrhat lebku.

***

Hlasité a nepříjemné pípání budíku mě trochu vyleká a okamžitě probudí.
Trhnutím se zvednu z postele a začnu ji co nejlépe stlát, abych neměl problémy. Můj nevlastní otec si na pořádek potrpí. Kolikrát mi přijde, že má radši pořádek než matku.

Ale na té mi nijak nesejde. Nebyla by nikdy lepším rodičem, i kdyby ji někdo opravdu miloval.

Po chvíli se ozve hlučné zabušení na dveře.

,,Sakra!" zakleju šeptem sám pro sebe.

Přesně tak, jediný s kým si můžu normálně popovídat jsem já sám. Ale nikdy při svém monologu nemluvím nahlas, jen šeptám. Mám prostě rád ticho.

Druhá osoba se kterou si můžu povídat je můj nejlepší kamarád Rick, u kterého vždy najdu pocit bezpečí.

Otčím vejde do mého pokoje a už kontroluje, zda je vše srovnané. Vždy mám strach, kdy objeví něco nesrovnaného a potom to odnesu.

,,Vypadá to dobře. Padej na snídani a pak do práce." připomene mi bezvýrazně a odejde.

,,Sakra se mi ulevilo. Ale nechci se furt bát!" promluvím sám k sobě.

Mojí prací je obsluha těžkých strojů v továrně, nebo oprava motorových vozidel. Za pár týdnů už budu zletilý, takže už doma dlouho nepobudu. Konečně budu svobodný.

Do práce se vždy těším i přesto, že je fyzicky tak náročná. Pracuje tam i Rick, který je o rok a půl starší než já. To on je důvod, proč ještě žiju.

Sbalím si věci do potrhaného batohu, který je na některých místech sešitý, a jdu do kuchyně. Vezmu si jeden krajíc chleba, pár koleček salámu a jdu z domu.

Na zastávce už mě čeká Rick. Při pohledu na něj se mi hned rozjasní myšlenky.

,,Čau, co tvoje ruce?" začne se ihned starat.

,,Ale jo, už je to lepší." usměju se. Stará se o mě jako o mladšího bratra. Alespoň vím, že někdo mě má přeci jen možná i rád.

Mé ruce jsou v obvazech, protože na nich je spousta puchýřů z práce a řezné rány od matky. Vždy si na mě vybíjí zlost když je opilá. Ale to už nebude dlouho trvat.

Dnes budu pracovat v autodílně. Baví mě to víc než v továrně, kde je to furt samý kouř a kousavé poznámky od ostatních. Nejsou na tom o moc líp než já, ale to jsou prostě lidi. Sami jsou na tom špatně, ale když vidí někoho slabšího, tak si to na něm musí kompenzovat.

Nejsem nijak moc silný, takže mi v továrně většinou pomáhá Rick. Aspoň to utíká rychleji.

Vítám vás u nového příběhu. Ani sám nevím, jestli tohle není klišé, ale tak jsem se inspiroval realitou a napadlo mě to nějak zahrnout do příběhu, aby se nad tím třeba i někdo zamyslel.

Přeji dobré počtení :)