Barvy pro Emmu

Žlutá

,,Výtvarka... proč sakra zase výtvarka?!" narvala jsem rozvrh naštvaně zpátky do diáře div se skoro ještě více nepotrhal a hodila jsem si ho  se zbytek svých učebnic ze stolu do batohu. Nemám ráda výtvarku a ještě více nemám ráda naši učitelku na ni. Vždycky je nespokojená s tím, že můj další výkres je opět černobílý. Okamžitě mě vždy začne poučovat jak mají obrázky vypadat- barevné a nedělané celé tužkou. Teprve až když jí pokaždé znovu připomenu, že nerozeznám barvy, nechá mě po hodinovém proslovu žít, ale stejně obrázek co nakreslím i přes můj handicap oznámkuje stejně jako výtvory mích spolužáků. Prý je to fér, že když není barevný jak má být tak dostanu horší známku. Samozřejmě, že to fér není! Schválně ať si ta slepice zkusí nakreslit něco barevného anižby se koukala jakou pastelku vzala do ruky...
Navíc si ze mě, ještě jako bonus, spolužáci pokaždé utahují.
,,Jee Emma si zase zapomněla pastelky! Já zapomněl ony by jí stejně k ničemu nebyly!" řekne posměšně jeden.
,,Ajoo, to jsem teda nečekal, zrovna ona si něco zapomněla tyjo!" dodá druhý.
,,Škoda, já se fakt těšil na toho oranžového slona co by nakreslila." nasadí tomu korunu poslední a všichni se rozesmějí a civý přitom na mě posměšným pohledem. A tohle je jen jeden z milionu příkladů toho jak si ze mě moji spolužáci utahují. Pitomci!

Když přijdu do mé nejméně oblíbené třídy stihnu si jentaktak před zvoněním vyndat tužku s gumou.
Samozřejmě to, že na mé lavici neleží pastelky je opět záminka na další vtípky a narážky těch dementů ze třídy. Už jsem si ale zvykla, takže mě nějaké urážky od nich vůbec nezajímají. Ignoruji je.

Po zvonění do třídy přijde ta slepice, totiž naše otravná učitelka výtvarky Bauerová.
,,Dobrý den posaďte se." řekne a všichni žáci včetně mě si sedají a už se natahují po tužce, někteří rovnou po těch pro mě nijak se nelišících pastelkách. S naším údivem nám ovšem učitelka nedá pokyn k tomu malovat, dokonce nám ani neřekne téma dnešní hodiny. Místo toho spustí:
,,Milí žáci, dnešní hodina je velice speciální. Nebudeme výjmečně nic tvořit, takže můžete jakékoliv kreslící potřeby položit zpět na stůl či je rovnou hodit do batohu. Dnes totiž k vám do třídy přistoupí nový žák a já jsem byla vašil třídní učitelkou, paní Jamesovou pověřená, abych vám ho na hodině výtvarné výchovy místo kreslení představila a seznámila ho s vámi."
Chvíli je ve třídě úplně ticho, pak si začnou ostatní cosi šeptat, já se toho ale neúčastním, jelikož by se se mnou stejnak nebavili.
Pak Bauerová řekne
,,Tak jo Johnny, můžeš vejít." a hned na to se otevřou dveře a rázem v nich stojí kluk menšího vzrůstu s pihovatou tváří, podle toho co si docela nahlas šeptali ostatní ve třídě jsem zjistila, že bude nejspíše zrzavý s modrýma očima. Škoda že nevím jak zrzavý lidé s modrýma očima vypadají...
,,Nuže pojď sem dopředu před třídu a představ se nám." kývne na něj učitelka a najednou už malý pihatý kluk stojí vpředu třídy u katedry.
,,Tedy... jmenuji se Johnny Clay, je mi asi jako většině lidem tady 14 let a rád hraji na klavír. Do Londýna jsem se s mámou přestěhoval z Oxfordu."
Pak byla řada na nás. Každý ze třídy si měl postupně stoupnout a říct Johnnymu pár věcí o sobě. Já byla na řadě jako poslední.
,,Ahoj Johnny já jsem Emma. Je mi také 14 a bohužel už od narození nerozeznám barvy. Vidím jen černou a bílou." představila jsem se.
,,Emmo zapomněla jsem ti říct, že paní třídní vzkazuje, že si má Johnny sednout k tobě. Jsi koneckonců jediná, vedle které je místo."

Od té doby sedí údajně zrzavý malý pihatý kluk Johnny se mnou v lavici. Musím říct, že je fakt nejvíce upovídaný kluk, kterého znám. I když já moc kluků neznám, alespoň ne tak abych věděla jestli jsou tiší nebo nezavřou pusu. U Johnnyho to vím moc dobře...
Většinou mi říká o hodinách naprostý kraviny, například: co ten den měl k snídani a co bude mít k večeři, své úspěchy v počítačových hrách, o tom jak mámě pomohl umýt nádobí a fůru dalších věcí, které mě absolutně nezajímají. Ale nijak se za to na něj nezlobím, koneckonců alespoň někdo se se mnou za třídy baví. Někdy jsou s ním i zajímavé konverzace, při kterých se směji tak, že mě učitelka většinou vyrazí za dveře.
Jednou jsem s ním ale vedla více zajímavý rozhovor. Rozhovor, který začal něco co jsem nikdy nečekala, že by mohlo začít....

Jednou po obědě jsem si sedla před školou do parku a začala jsem číst knihu. Miluji knihy, možná protože jsou většinou černobílé.
,,Ahoj Emmo, můžu otázku?" ozve se za mnou. Otočím se a spatřím Johnnyho.
,,Jo, klidně stejně nemám nic zajímavýho co dělat." odvětím.
,,Víš už se bavíme dlouho. Tedy jen měsíc, ale pro mě to je dlouhá doba. I přes to jsem se za tu dobu s tebou nikdy nebavil o barvách."
Myslela jsem, že si teď dělá srandu a snaží se být vtipný, ale je maximálně trapný, proto jsem odvětila:
,,Jestli si teď za mě hodláš utahovat nemám zájem."
,,Ne. Chci se tě zeptat jak se cítíš když se bavíme. Nemyslím když ti říkám o mé snídani, ale třeba když se bavíme o něčem co rádi děláme nebo o našich zážitcích, o něčem při čem se spolu smějeme." Tohle mě zaskočilo, nechápala jsem o co mu jde.
,,Cítím se tak zvláštně. Nikdy jsem se tak necítila, protože nikdy jsem se s nikým tak jako s tebou nebavila. Ale je to hezký pocit. Je to jako kdyby tu pro mě někdo byl, někdo s kým se konečně mohu alespoň někdy bavit." řeknu upřímně.
,,To je hezké, já to cítím podobně. Víš tomu pocitu říkám přátelství."
,,Já přátelství nikdy nepoznala." skočím mu do řeči smutným hlasem.
,,Teď ho poznáváš. My dva tu pro sebe navzájem jsme a bavíme se. To dělají přátele. Pocit přátelství je hřejivý že?"
Mlčky přikývnu.
,,Taková je i žlutá barva. Hřejivá stejně jako přátelsví."
,,Co mi tím chceš říct? Víš že nevidím barvy, ani žlutou." nechápavě na něj koukám.
,,Víš, možná barvy nemůžeš vidět, ale to neznamená, že je nemůžeš cítit." řekl, usmál se a objal mě.
Ten den se stalo něco co se mi nestalo nikdy předtím. Poprvé jsem měla někoho koho jsem mohla nazvat přítelem, poprvé jsem poznala přátelství a hlavně - zjistila jsem, jaká je žlutá barva. Jen ne očima...

Fuuha první kapitola tohohle příběhu je konečně na světě! Já vím, je trochu delší, budu se je ostatní kapitoly snažit dělat už malinko kratší :D
Jsem zvědavá jestli si tenhle příběh někdo vůbec přečte, i kdyby ne, píši ho protože mě to baví :) Nezapomeň zanechat nějaký komentář a těším se na tebe u další kapitoly!
Tvoje Cookie :3