Tajemství rodu Blacků

Odstup-te všichni

Slovo autorky:
Na přání tady máte 1.kapitolu 3.dílu Vdaná za Malfoye. Dlouho jsem tenhle příběh nepsala a nepřemýšlela nad ním, tak mě ze začátku trochu omluvte... ;)
Doufám, že si knížku užijete, určitě pište do komentářů co máte na srdci ❤
Vaše Juliette 🌺

Jen jsem se tiše posadila na volné křeslo. Pohledy všech směřovali na mě. Jak taky jinak. Nemohlo vrhat dobré světlo to, že si  někdo jako já bere za muže Draca Malfoye. Ač jsem vnímla všechny pohledy za zhnusené,nepřátelskě...Tak tu byl jeden člověk, u kterého jsem to tak nevnímala. Stál u dveře  a ač se jeho rty ani nehly, měla jsem pocit, jakoby se usmíval a povzbuzoval mě. Sklopila jsem oči. Nemohla jsem vydržet jeho pohled, ač se zdál plný laskavosti.  Sebastian mě vždy čímsi přitáhl. Opravdu vypadal jako anděl,  a v téhle době byl anděl to,co jsem potřebovala. Zato ani Louis Falc nepotřeboval slova k tomu, aby vyjádřil své postavení ke mě. Dokázala bych číst jeho myšlenky. 'Méně cenná, mudlovská šmejdka, špína, děvka..' Bolelo číst z něj. Měl v sobě tolik bolesti a pohrdání. Když se mé oči zatouali k dvojčatům, najednou jsem neviděla Blackovi. Ale Weasleyovi a ten jejich smích. Zastesklo se mi. Po časech,kdy jsem se necítila sama i v davu. Kdy to bylo přesně naopak a já mohla být jen s jedním z nich a stejně se bavila.  Stýskalo se mi. Sklopila jsem zrak v tom hrobovém tichu znovu ke svým špičkám, snažila se zaplašit slzy smutku. 

"Ale copak? Snad se maličké nezastesklo...?" uslyšela jsem blíž než mi bylo milé hlas. Vzhlédla jsem. Nade mnou se tyčil jeden z dvojčat s malým úšklebkem.

"Ano, zasteklo. Po sladkém úsměvu, laskavém slovu a pocitu, že někam patřím," štla jsem,postavila se a odešla kolem zaraženého Sebastiana. Chtěla jsem pryč. Nevěděla jsem, jestli to tu zvládnu. Všude bylo černo,temno. a já si přestávala být jistá světlem nakonci tunelu. Chtěla jsem běžet daleko od lidí, od všeho a být sama se sebou, abych si ujasnila, pro koho mám vlastně bojovat. Když jsem byla venku z místnosti, šla jsem kousek chodbou, a pak se schovala za nejbližší sloup. Tvář skryla do dlaní. 

"Možná zde laskavé slovo najdeš, jen je třeba se teď nadechnout..."  trhla jsem sebou. Mé ruce spadly dolů, přirozeně podél těla zatímco oči se dívaly do těch Blackových. Tyčil se nade mnou. Rukama opřenýma o zeď mi kazil cestu k útěku nevědomě a možná až příliš vědomě. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jen stála,opírajíc se o zeď čekala na další vývoj situace. 

"Odstup od ní," zasyčel někdo pár metrů od nás. Nepotřebovala jsem otočit hlavu na to, abych věděla, že tam stojí fretka. ale dvojče ho vidět otřebovalo.

"Nebo co, Malfoy?" prskl nazuřeně jako had, však stále s úšklebkem na tváři. 

"Nebo dostaneš o držce, Blacku," sykldraco v odpověď a Black se jen zasmál. 

"Není jen tvoje, mohli bychom si jí půjčovat, nebuď lakomec, Malfoy," zajímala mě reakce fretky, takže jsem se snažila jen co nejtišeji dýchat.

"Odstup od ní, dělit se nebudu!" fretka udělala pár kroků k nám.  

"Ale bylo by zajímavé slyšet ji vzdychat, " opřelo se o Dracovo rameno z jedné strany  druhé dvojče a z druhé strany Louis.

"Přesně, nevypadá na jednu z těch, co vzdychají na počkání..." zalapala jsem po dechu. Tak to ne!

"Máš pravdu. A rozhodně nebudu vzdychat na počkání nekomu, jako jste vy. To radši půjdu do kláštera. Mimochodem, fretko, na naší svatební noc si nedělej plány.  Naše domácnost bude mít oddělené postele," prskla jsem naštvaně, odstrčila dvojče a nakráčela si to kolem těch třech šašků k Sebastianovi a schváně ho obejmula. 

"Tebou bych ale nepohrdala," flirtovně jsem se uchechtla a rozešla se najít svůj pokoj.