Bend It

I turn to you

Smůla se mi dnes doslova lepila na paty. V práci se mi vůbec nedařilo. Doslova jsem kazila, co se dalo. A ráda bych řekla, že tím to začalo. Ale bohužel ne.

Ráno se mi noha zamotala do přikrývek a já jsem sebou praštila o zem. Později jsem si opařila jazyk o čerstvou kávu. A v neposlední řadě netekla teplá voda, takže jsem si připadala, jako bych se sprchovala snad na severním pólu.

Jestli se mi tím vesmír snažil něco říct, možná se mohl snažit být trochu víc konkrétní. Nebo to bylo prostě jen mnou. Protože to mi bylo podobné.

Jediné, co mě celý den drželo nad vodou, bylo, že jsem měla jít večer s přáteli do jednoho nově otevřeného klubu. Všichni kdo tam už byli, o něm mluvili v superlativech. A já se tak nemohla dočkat, až ho uvidím.

Samozřejmě jsem se ale víc těšila na své přátele. A možná ještě víc na to, jak si po dlouhé době odpočinu od práce.

Moje smůla se mě nepustila ani ve chvíli, kdy jsem vyšla na ulici. Pršelo. A ne zrovna málo. Samozřejmě jsem neměla deštník. Protože v Londýně ho přeci vůbec nepotřebujete.

Sarkasmus mi doslova odkapával z obličeje, když jsem s taškou nad hlavou běžela ulicemi, abych se co nejrychleji dostala do metra. Když jsem se k němu konečně dostala, stanice byla uzavřena, pro únik vody na koleje.

Takže jsem se aspoň snažila chytit taxík. Balancovala jsem na okraji chodníku s jednou rukou ve vzduchu a druhou se neúspěšně snažila udržet tašku, aby mi aspoň vlasy nezmokly. I když už jsem se zas tolik snažit nemusela.

Navíc, když projel nějaký šílenec a ohodil mě vodou z louže pode mnou, mohla jsem se rozloučit i se suchým spodním prádlem.

Lapala jsem po dechu a snažil se dostat z prvotního šoku. Když se mi to povedlo, stál přede mnou taxík, jehož řidič na mě soucitně hleděl.

Bez zaváhaní jsem nastoupila a nechala se jím odvézt domů. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že do baru přijdu pozdě, což mě podráždilo.

Trvalo mi dlouho, dát se znovu do pořádku. A ráda bych řekla, že jsem na sebe jen něco hodila. Doslova jsem zmizela ve skříni. Až jsem se divila tomu, že jsem se nedostala do Narnie. Z bytu jsem doslova utíkala a modlila se, abych si nezlomila podpatek. Protože to už by bylo to poslední, co bych potřebovala, abych se vrátila zpátky domů, oblékla si tepláky a starý školní tričko a sedla si před televizi se zmrzlinou na klíně.

Když jsem dokonce i úspěšně chytila taxi, myslela jsem si, že má smůla konečně zmizela. Tedy alespoň pro dnešek. Potřebovala jsem to. Klid a pořádně si užít dnešní večer. Alespoň, že konečně přestalo pršet. To bylo velké plus.

Vystoupila jsem před budovou s moderním neonovým nápisem a rozhlédla se kolem. Samozřejmě tu byla fronta těch, kteří chtěli do klubu a pro dnešek se tam možná ani nedostanou. Ochranka u vstupu si mě změřila pohledem.

Projela jsem si rukou ve vlasech a s úsměvem na rtech došla až k muži, který připomínal king konga. Ještě chvíli na mě hleděl, než sundal provaz a ustoupil, aby mě tak pustil dovnitř.

Dobrá nálada mě doslova nakopla, když jsem sestoupila po schodech do úzké chodby osvětlené UV světlem, na jejímž konci už jsem mohla slyšet hudbu tak hlasitě, že mi pomalu zaléhaly uši.

Noc byla v plném proudu a to bylo vidět i na tom, jak bylo narváno. Až mě naplnily obavy, že své přátele v tom množství lidí nenajdu. Rozhlížela jsem se po kaskádovitých stranách, na kterých byly umístěné kožené sedačky. Musela jsem uznat, že to tu bylo opravdu neuvěřitelné. Až jsem v první chvíli úplně zapomněla, proč jsem sem vlastně přišla.