Už zase, ten Bordel co mám v sobě,slyším hlasy to jak mi radí, co si mám vzít na sebe co mám dělat,jakým vtipum se mám smát, že se chodí jen na zelenou, nejlíp s někým za ruku.
Spát že mám jít včas a fotit hezký fotky na Instagram, že je lepší kejvat než se rvát, moc se neptat, že je lepší se bát, totální Bullshit .
Nebylo by lepší mít vylaďenou realitu než ty fotky ve feddu?
Jste šťastní, jsme šťastní ?
Kam se každý ráno ženeme???
Umíme vůbec ještě zvednou hlavy nahoru?
A co ten člověk kterého milujeme, jsme s ním nebo jen vedle něj?
Ty smazáný esemesky, propadlý lístky, zlomený srdce, prázdný řeči...
Kdo nás učil mlčet, zapadnout, mít strach, jít s davem?
Co kdyby nebyli žádná pravidla ?
Mohli by jsme si ráno zatancovat na zastávce, nebo obejmout zizího člověka, protože proto ...
Smát se nesmyslům,povídat si o sobě, o tom co si přejeme a bojíme se to říct nahlas, o lidech v nás, o tom v nás .
Co kdyby bylo konečně jedno co si o nás kdo myslí?
Jestli nám to sluší nebo jestli jsme hloupý, stačí že chci ne?
Takhle to teď cítím, co kdyby už jsme se nebáli, co na to řeknou ostatní, to jestli to vidí stejně, jestli to není někde zakázány nebo napsaný..?
Vím že nás učili být ti poslušní.
Proč nezkážeme jací jsme??
Už mně sere ten každodenní falešný úsměv
Nesnažme se někoho napodobit,nehledat se v cizích lidech ale v nás .
Někdy vypnout telefon, jít pryč ven zaposlouchat se do přírody.
Je to v nás, ano v tom tichu, ale jsme to mi, mi mi sami .
Od teď jediní komu se chceme zalíbit by jsme mneli být mi sami, a lidé by nás mneli mít rádi takový jaký jsme.
