Wᴇ ᴀʀᴇ ɴᴏᴛ ᴀʙʟᴇ ᴛᴏ ʙᴇ ᴛᴏɢᴇᴛʜᴇʀ

Úvod

Chodím po ulici. Sama. Utápím se v myšlenkách a ignoruju svět kolem. Z očí mi tečou slzy. Nechci odsuď. Z města kde jsem zažila to nejlepší. Z města, kde jsem se narodila. Z města, kde mám ty nejlepší vzpomínky, zážitky, chvíle.
Ale nic netrvá věcně.

Dala jsem si do uší sluchátka, na hlavu kapuci, ruce jsem si dala do kapes a šla pomalu dál.

V hlavě mi běhalo hodně otázek. Vrátím se sem někdy? Uvidím zase někdy svoje kamarády? A pokud ano, budou si mě pamatovat? A nebo jen nade mnou mávnou rukou a půjdou dál?

....

Přišla jsem domů a hned jsem šla nahoru do pokoje kde jsem se zavřela. Sedla jsem si na postel a flusrovaně si prohrábla vlasy. Do pokoje mi vešla mamka.

"Li měla by jsi se chystat za chvíli odjíždíme" podívala se na mě mamka trochu s obavou v očích.

"Já vím, hned jsem dole" I když jsem nechtěla tak jsem se na ni falešně usmála a vstala z postele.

Ona si jen povzdechla a odešla. Je mi ji líto. Bude si dělat až moc velké starosti a to já nechci. Chci aby věděla že se o sebe umím postarat a vím co dělat.

Z pod postele jsem vytáhla kufr a začala si do něj balit věci. Ptáte se kam jedu? Do Seoulu. Jako tanečnice pro nějakou skupinu zvanou BTS. Je možná až moc divný že pocházím ze Severní Korey a neznám je ale co už.

Sbalený kufr jsem dala ke dveřím a šla se převléknout. Na sebe jsem si dala bílé tílko, černé jeany s vysokým pasem do kterých jsem tílko zastrčila a na to modrou mikinu bez zipu. Na hlavě jsem si udělala jednoduchý drdol.
Abych nevypadala jak zombie tak jsem si na obličej dala korektor, zapudrovala to, na řasy jsem natřela trochu řasenky a hotovo. Moc se nemaluju. Nechápu k čemu to je.