Démoni neumí létat

Perfektní životopis?

Můj život... byl možná až směšný. Do dne kdy jsem se svými spolužáky jen tak ze srandy nepoužil jeden z nejstarších a nejubožejších zkrácení volného času.

Můj velmi dobrý přítel mi řekl, že to našel mezi velmi starými knihami v jedné knihovně, jež navštívil v Itálii u ženy, která ji zase našla ve zříceninách kostela.

Prastaré vyvolávání satana. Znaky, které jsme vypálily na podlaze, byly velmi staré a mě nedávali jako polovičnímu křesťanovi smysl. Žádný pentagram ani převrácený kříž. Ba ani kozí hlava.

Nic co jsme nakreslili, nemělo se Satanem cokoli společného. Zdálo se to jako prosté symboly, které snad dávaly smysl v nějaké větě nebo slově které nám však bylo neznámo.

„Tak... hotovo." Řekl konečně kámoš a já si oddechl. „Kdo to zkusí?"

„Tak schválně sraby." Zasmál se jeho známý, který se k tomu nachomýtl.

Nikdo se nehlásil. „Blbci. Tak já jdu do toho." Zasmál jsem se a stoupl na znaky v jakémsi systematickém pořadí. Možná mi nebudete věřit ale v tom momentu... už jsem cítil, že to nebyl dobrý nápad.

Můj přítel začal šeptat cosi... v jazyce připomínajícím... arabštinu? Latinu jsem znal, angličtina to rozhodně nebyla a na čínštinu to mělo spoustu různých slov.

Mluvil celkem krátce a já čekal na reakci. Když se ale asi deset minut napětí nic nedělo... zasmáli jsme se, přikryli znaky kobercem a šli chlastat. Opili jsme se jak ti Dáni a probrali se až odpoledne.

Odjel jsem domů... a jak jsem dorazil... šel jsem si opět lehnout. Vlastně jsem čekal na odpověď z práce, kterou už jsem potřeboval. Ale ta se neozívala. Už jsem se cítil zle. Bral bych pomalu všechno, co by bylo dobře placeno.

Ze spánku mě však vyrušilo zaklepání na domovní dveře. Unaveně jsem vstal a došel otevřít. „Přeji pěkný den." Zmateně jsem si prohlížel trochu vyššího muže s bradkou a knírkem ve velmi operovávaném střihu. Na hlavě měl černé kudrliny místo vlasů a v rukou nesl červené desky. „Omlouvám se, spíše noc. Ehm... mohu dál?"

„Ne?" Řekl jsem a pomalu začal zavírat.

„Po-po-po-počkat!" Vyjekl zmateně. „Chápu, že mám menší zpoždění, ale měl byste chápat, že při mé profesi v dnešní době nemám zrovna hodně času."

„Kdo sakra jste?" Do ruky mi přišla rudá vizitka s bílým pímem. „Ďábel jen kusek k peklu po pár slovech. Zaměstnanec... Satan. Hele na fóry rozhodně nemám náladu."

„Včera kolem deváté jste se svými kamarády vyvolávali z velmi starého symbolu ďábla." Překvapeně jsem se na muže podíval.

„Podívejte... jak vkročíte do těchhle dveří... tak ven odejdete buď s uříznutou hlavou... nebo dohodou se skutečným ďáblem." Prohlásil jsem a muž vstoupil. „Jste idiot? Pokud byste byl skutečný ďábel..."

„Věděl bych, že to bylo vyvolávání z legrace?" Pousmál se muž. „To bych chápal... kdybych nevěděl, že stejně máš u mě žádost."

„U vás? Heh... i kdybyste byl sám Satan... co bych po něm měl chtít?"

„To... už bys měl vědět ty... pokud to nevíš... jsi skutečně šťastný člověk." Smál se mi ďábel. „Co kdybys mi uvařil kafe, chlapče. Umíš ho opravdu skvělé."

Nakonec po pár dalších slovech jsem svolil a zavedl muže do své kuchyňky k jídelnímu stolu. Uvařil jsem mu turka a sobě čaj. Když jsem se s ním posadil u stolu... zděšeně jsem si prohlédl ruku, kterou zvedal hrnek. Jeden ze znaků ďábla byly čtyři prsty. Malíček na pravé ruce chyběl.