Už od mala jsem věděla, že na mých snech je něco zvláštního. Jen nevím, zda je to dar, či prokletí.
Náplní mých snů totiž nikdy nebyli jednorožci prohánějící se po rozkvetlé louce. Mými sny mě vždy doprovázela hra osudu.
Někdy mě do snů chodila navštěvovat má mrtvá sestra, na jejíž smrt nikdy nezapomenu. Ten pocit bezmoci a úzkosti z toho, že se jí ze šlehajících plamenů nedalo zachránit, mne bude doprovázet navždy.
Byla to duše plná lásky a energie s touhou změnit svět. A za svých pouhých sedmnáct let stihla více, než by se dalo vůbec čekat.
I proto jsem ráda, že sny s ní jsou tak skutečné. Protože nikdy nevymizí ten pocit, že tu s námi stále je.
