Apollónovy slzy (Larry) ✔

Apollónovy slzy

V temnotě hluboko v Podsvětí za řekou Styx seděl na svém trůnu sám Hádes, své modré jiskřící oči znuděně upíral do tmy, odkud se po chvíli přihnal tříhlavý pes a v jedné z tlam pyšně nesl ohnivou kouli, kterou hodil svému pánu k nohám.

Hádes kouli zamyšleně zvedl a během mrknutí oka ji zase zahodil. Tenhle život ho už nebavil. Zatímco jeho bratři a všichni ostatní bohové si užívali radostí a pozemských i nadpozemských slastí na výsostném Olympu, on tvrdl tady ve tmě a nudil se. Ano, byl tu s ním bůh smrti Thanatos, bůh omamného spánku Hypnos a Erínye bohyně kletby a pomsty, ale s nimi nebyla žádná zábava, vše brali vážně a smích byste od nich získali jen těžko. A přitom Hádes by se s někým moc rád zasmál. Jistě, mohl ve své lidské podobě navštívit jako již tolikrát Zemi, ale lidé byli jen dočasným a pomíjivým rozptýlením.

V momentě, kdy se Kerberos vracel s opětovně ukořistěnou koulí, se uprostřed stínového sálu objevil jako oslepující záblesk světla nejvyšší bůh Zeus, nebo taky Dean, a světlo, které s sebou přinesl, téměř okamžitě pohltila okolní temnota.

„Zdravím tě, Háde."

„Ale bratříčku, co že tak formálně? Snad neumíráš? To by mě hluboce zasáhlo," ušklíbl se bůh temnoty a jeho bratr se naopak zamračil.

„Ne, přišel jsem tě pozvat na křtiny svého syna, i když toho možná budu litovat a nebo jako tolikrát předtím nepřijdeš, stále jsi můj bratr, Louisi. Byl bych rád, kdybys tam byl."

„Budu hádat, je to další bůh?"

„Ano, je to bůh, bůh slunce, ale Harry zatím nemá své božské jméno."

V modrých očích se nebezpečně zablesklo.

„Tak slunce říkáš? Dobře, přijdu, ale víš doufám, že na Olymp nesmím, vlastně jsi to byl ty, kdo tohle omezení vymyslel."

„Proto křtiny proběhnou na ostrově sirén a nezačínej s tím zase, víš, že si za to můžeš sám," zastavil přicházející hádku Dean dřív než mohla začít.

„Takže přijdu, pokud se nemýlím jako vždy při západu slunce, že?"

„Ano, budeš tedy očekáván."

* * *

Louis sledoval Zeměvizy a kochal se pohledem na slunce, které se každou chvíli klonilo víc a víc k západu. Kupodivu i bůh temnoty miloval pohled na zapadající slunce, ať se to mohlo zdát jakkoli absurdní. On si temnotu nevybral, ale byl do ní vykázán za své činy, i když ne přímé. Ano, svěřil tu důležitou skříňku lidské dívce Pandoře, ale varoval ji, ať ji nikdy neotvírá. To, že jej neposlechla, nebyla jeho vina. Neměl jí ji svěřovat, ale copak mohl tušit, že jsou lidé tak zvědaví? A koho za to pak potrestali? Jistěže jeho.

Blížil se čas západu slunce a s ním i čas křestu nového boha, jenž bude v blízké době tento ohnivý kotouč ovládat. Louis vstal a přešel k bráně vedoucí na Zemi. Měl by jít. Prošel a ocitl se přímo na ostrově, kde měl proběhnout křest toho boha, který ho zaujal, ač jej zatím ani neviděl. Bůh slunce ten přeci musel přinést světlo kamkoli na světě i mimo něj.

„Tak on to udělal. Pozval i tebe a jsi tu, vážně se divím," vedle něj se zjevil vyšší muž, z jehož osoby vyzařovala divokost a žár, oděný v lesklé zlaté zbroji vypadal jako voják, kterým však nebyl a za hnědýma očima se skrývala vina za miliony životů.

„Taky tě rád vidím, Aresi," odsekl Louis a věnoval jeden chladný pohled bohu války.

„Dávám přednost lidskému Nathan, Louisi. Jako snad my všichni," zasmál se svým útočným smíchem.