Just friends? -CZ

první

,,Doufám, že dnešek bude tvůj nejhorší začátek týdne" vzbudil mě vlídnými slovy můj osmiletý bratr Tom. Nejhorší na tom asi bylo, že mě to už ani nenaštvalo, otočila jsem se směrem ke dveřím a podívala na budík, který nebyl schopný naplnit svou jedinou povinnost a to vzbudit mě v 6:30. Samozřejmě jsem se vzbudila s půlhodinovým zpožděním, které bych normálně nijak neřešila a ještě si na chvíli lehla. Jenže přijít pozdě do školy první den není moc dobrý plán a s tím šíleným kručením v břiše díky stresu by mi těch "5 minut" neboli 15 stejně nepomohlo...

Stres před školou je normální, stres před novou školou je úplně nová kategorie nervozity. Rychle jsem tedy vstala a vletěla do sprchy jako nikdy předtím. Po tom, co jsem si umyla vlasy a smíříla se s tím, že můj první dojem na ostatní bude "ta holka s mokrou hlavou." Kudrnaté vlasy jsou totiž krásné jen na pohled, nikoli na starání a vyfoukat si je? Učesat? To v mém světě neexistuje. S ručníkem na hlavě jsem se pokoušela zakrýt korektorem kruhy pod očima a všechny možné pupínky, které mi vyskákaly za poslední týden, kdy jsem nejedla nikde jinde než McDonald's a vodu jsem nepozřela ani nepamatuju. Nicméně jsem se připravila rychleji než jsem očekávala a seběla dolů na snídani.

Bohužel neseděla celá rodina u stolu, zatímco snídala všech 5 možných variant snídaně, kterou mamka připravila a pila pomerančový džus. Realita byla taková, že mamka byla ráda za čas, který měla na přichystání jen snídaně pro sebe, bratr, který se na mě šklebil a nevšiml si, že přelívá misku mlékem, které teče na stůl a o tátovi vám povím později, nechci si kazit den.

,,Co tak koukáš, Sofie, přichystej si snídani a běž do školy" zasyčela na mě mamka. Podívala jsem se na ní vykulenýma očima, na kterých bylo asi znát, když je něco zamrzí. Mamka to poznala a omluvila se ,,Promiň, víš, že jsem to nemyslela, jen jsem ve spěchu a nechci, abys přišla pozdě. Těšíš se? Do školy?" Nechtělo se mi tom mluvit a jen jsem kývla. Rychle jsem si udělala kafe, protože jídlo jsem nemohla ani vidět a pokud nechci, aby mě moji noví spolužaci viděli první den zvracet, tak by bylo asi lepší vyhýbat se dnes všemu, co není v tekuté formě. Po vypití onoho zazračného nápoje, který mě zachranil vždycky před usnutím na veřejných místech jsem si vzala batoh, obula boty a rozhodla se vyrazit kupředu nové etapy mého života.

,,Slečno, opravdu doufám, že vám nemusím vysvětlovat pravidla o neběhání na chodbách, když jsme na vysoké škole." řekla starší paní velice nevlidným hlasem, když jsem právě asi urazila rekord o přeběhnutí celého kampusu. Byla jsem na sebe hrozně pyšná, ale zároveň i naštvaná, protože takhle rychle jsem za celých 20 let svého života nikdy neběžela, ale taky to bude asi tím, že jsem za celých 20 let svého života skoro nikdy neběžela. Ke sportu jsem si nikdy vztah nenašla, i když jsem se snažila (teď lžu) sebevíc. Poslední tělocvik na střední jsme s kamarádkama otevřely tajně v šatnách šampaňský a slavily, že už ten teror nebudeme muset zažívat. To mi ještě nedošlo, že se hlásím na vysokou s obrovským kampusem.

Nicméně jsem doběhla celá upocená a udýchaná do auly, že si noví spolužaci mých mokrých vlasů neměli šanci všimmnout, když stáli naproti holce, která vypadá jako když vyšla ze sauny a brzy zemře na zástavu srdce. Koukala na mě dobrá polovina všech lidí včetně učitelů, kteří si právě našli svou novou neoblíbenou studentku. Život versus já 1:0. Výborně. Rychle jsem si sedla na místo v poslední řadě a snažila se vydýchat, aby to neslyšely další tři řady přede mnou. Dvě totiž stačily. Bylo nám představeno pár členů profesorského sboru a pravidla a řád školy. Takže jsem si ho nakonec stejně vyslechla, snad má paní, co mi vynadala radost.

Po ukončení jsme byli všichni povoleni k odchodu. Sbírala jsem si věci, které se mi stihly vysypat, když jsem hledala mobil, když jsem uslyšela pištivý hlas té postarší paní, se kterou jsem dnes měla už nedorozumění.

,,To snad nemyslíte vážně, že jste típl cigaretu o vchod budovy" zaječela. Podívala jsem se, kdo je onen šťastlivec, který byl nachytán a když jsem ho uviděla, nemohla jsem z něj spustit oči. Měl hnědé krátké vlasy, vysokou svalnatou postavu a hrozně krásné rysy v obličeji. Stál tam a koukal dolů na o tři hlavy menší paní a nevypadalo to, že by ho nějak zajímalo, co má na srdci. Já upřímně taky nevnímala, co říká, protože jsem se nemohla soustředit na nic jiného než byl on. Chvíli jsem ještě zírala a pak mě přivedl do reality zvuk mého mobilu, který byl vlastně v kapse. Oba se na mě otočili, ten kluk se ušklíbl, protože si stihnul všimnout, jak na něj ta divná holka v kuse zírá asi dvě minuty a paní se hořce zasmála ,,Když jsem vám rano říkala ať neběháte, nemyslela jsem tím, abyste se přestala hýbat úplně a odposlouchávala cizí rozhovory" zvyšovala hlas, čímž se začal zvyšovat můj strach. ,,Znáte snad tady pana Nevímkdejekoš?" cítila jsem, jak mi rudnou tváře a částečně ze svého studu za zírání jako šílená a za její trapný vtip. ,,Kéžby" pomyslela jsem si a pak mi došlo, že mlčím už asi tak půl minuty. Rychle jsem kývla, že ne, snažila se pousmát, ale vypadalo to spíš jako křeč, tak jsem řekla rychle nashledanou a spěchala pryč.

,,Vy snad slečnu Neznámnormálnírychlostchůze znáte?" slyšela jsem, jak se ptá, když jsem už byla za rohem, zpomalila jsem, zakroutila hlavou nad jejím druhým hrozným pokusem o vtip a poslouchala

,,Díky Bohu ne, vypadá jako případ" řekl a já rychle odešla. Trochu jsem se nad tím zasmála, protože to byla částěčně (čti zcela úplně) pravda. Málem jsem začala věřit v lásku na první pohled, ale on si myslí, že jsem případ...

------------------------------------------------

Ahoj, vracím se skoro po 5 letech a rozhodla jsem se tuhle story trochu upravit. Sofie a Alex budou starší, teprve se poznají a nebudou to středoškoláci z rádoby amerického filmu. Zatím jsem napsala jen malý úvod, Sofie bude víc představená v příštích dílech.

Snad to tady ještě někdo čte, ahah </3