Úsměvné povídky arského jazyka - Císařská sázka

U Dvorské patnáctky

V krčmě bylo protentokrát až neuvěřitelně plno. Volsak s již trochu zakaleným zrakem obhlédl spoře osvětlenou světnici krčmy Tlející tlamy, unaveně zamrkal. Hned se zase otočil zpátky ke svému půllitru Dvorské patnáctky. Přihnul si, až musel zaklonit hlavu, třískl se sklenicí o stůl a setřel bělavou pěnu z vousů. Nestydatě si říhl a spokojeně se otočil do místnosti, zda někdo ocení jeho výkon. Z vedlejšího stolu se však pouze ozvalo tlumené zamručení, hlasy znějící celou krčmou však v hlasitosti nepolevily. Volsak zakroutil nespokojeně s hlavou. Před dvěma třemi pivy by si v žádném případě nedovolil před celou hospodou říhnout, ovšem teď už mu to bylo vcelku jedno.

„Aspoň že pivo ti císařští umí," zabrumlal si pod vousy. Pohlédl na své kalhoty, které si dneska koupil k sedmistému výročí navštívení hospody, perfekcionisticky se na ně zahleděl a již mírně třesoucí se rukou smetl neviditelné smítko z tkaniny.

Dveře do krčmy se znovu pootevřely a dovnitř vklouzl člověk malého vzrůstu, avšak s vysokým kloboukem na hlavě a v už trochu obnošeném černém kabátu, vyrobeného nejspíše z kůže arktického tuleně. Hlavou pokynul k hospodskému, který měl zrovna po zběsilém pobíhání mezi stoly přestávku v podobě vytírání pozvracené podlahy, a jal se rozhlížet po místnosti po volném místě u stolu. Ihned si ho všiml, bylo v podstatě jediné, a tak nelenil a přidal do kroku, aby mu ho nikdo nezasedl.

Volsak si nově příchozího v první chvíli vůbec nevšiml, když však zamířil k němu, začalo mu vrtat hlavou, kdo to asi může být a co po něm asi chce. To, že si chce pouze sednout na poslední volné místo, mu došlo pozdě. A trochu se naštval.

„Já si s dovolením přisednu," pravil Nulík, který už ovšem seděl a opatrně si sundal svůj klobouk. Položil ho kousek vedle sebe na desku stolu, k sobě blízko, aby na něj dosáhl jako první, ke spolusedícímu do dostatečné vzdálenosti, aby na něj snad neukápla zbloudilá kapka piva. „Jsem Nulík z města Hvozdu a pro dnešní pozdní odpoledne budu vaším společníkem u tohoto stolu," pronesl se zářícím úsměvem, když se u předchozí otázky nedočkal odpovědi. Na svého společníka stolu upřel své namodralé oči.

„Úžasný," ani nepozvedl zrak od vyprchané pěny Volsak. Začal přemýšlet o tom, jestli tohle pivo dopije ještě před tím, než svého nového spolusedícího uhodí půllitrem. Nebudu to riskovat, pomyslel si, na to je Dvorská moc dobrá. Dobrá třetina zbytku ve sklenici ubyla v mžiku oka.

Nabručený chrupoun, napadlo při pohledu na Volsaka Nulíka. To zas bude večer. Člověk si takhle po delší době vyrazí do hospody...

„Smím se zeptat, čím se ctěný pán živí? Nechci být dotěrný..."

„Jsi," dokončil za něj větu Volsak a znovu si přihnul. Už to bude, zajásal v duchu při pohledu na zbyteček piva ve sklenici.

„Starší nabízí tykání mladšímu, tak to je správné," zaradoval se Nulík, „no tak jak, studoval jsi něco?"

„Abys věděl," pozvedl najednou Volsak hlavu a ukázal tím svůj křivý nos světu a hlavně Nulíkovi, „co ti je vůbec do toho? Kdo si myslíš, že seš, že si tu jen tak přijdeš a budeš mě obtěžovat? Vypij si svoje a vypadni."

„Ale ale, snad jsem toho tolik neřekl," nenechal se vyvést z míry Nulík a spěšně k sobě přitáhl svůj nablýskaný klobouk. Hospodský, teď už znova pobíhající mezi stoly, oháněje se bílou utěrkou, nyní dorazil k jejich stolu.

„Pivo, ctěný pane?" zadýchaně se s nervozitou v očích rozhlížel po okolních stolech, na Nulíka prakticky nepohlédl.

„Samozřejmě, krčmáři!" vykřikl hlasitě Nulík. „A to nejlepší!"