Úsměvné povídky arského jazyka - Císařská sázka

Umouněný princ

Lidé se za ním ohlíželi, někteří si leknutím zakryli tvář či upustili právě to, co nesli. Děti křičely, psi vyděšeně štěkali a trhali provazy. Přivolaní strážníci na pár sekund údivem a překvapením zkoprněli, hned se však po něm vrhli a srazili jej na zem.

„Bened! Bened! Můj druhý bratr! Bratr!" Výkřiky se nesly po celé ulici. Udýchaní strážníci dovedli umouněného člověka k branám paláce.

„Volá, že je jeho ó mocný císař druhý bratr."

„Co to je za pitomost?"

„Taky si myslím, nejradši bych ho zavřel, až by zčernal... Tedy..."

„Co se to tu ksakru děje?!" Vrchní komoří se hnal k pozlacené bráně jak hurikán. „Proč tu tropíte takový povyk? Jeho císařská milost si nepřeje..."

„Prý je to našeho císaře druhý bratr. Takže asi bratranec."

„Pitomost! Takový umouněnec! Kde to vzal?"

„Říkal něco o nějaké tetičce a o jmění..."

„O jmění? Jakém jmění?"

„Nemám ponětí, není mu příliš rozumět, očividně je zdaleka."

„Seberte ho a zavřete, já si s ním promluvím o samotě, ne před tolika čumily."

Popadli ho pod pažemi a vlekli do útrob paláce. Ve vlhkém podzemí jej posadili k dřevěnému, pomale rozpadajícímu se stolu a ruce mu přivázali k opěrkám židle. Komoří dorazil po chvíli.

„Tak, kdo jste a co tu pohledáváte?"

Umouněnec se nepohodlně zavrtěl.

„Já být princ Niamh z Efirkhenu, syn mé matky Branwen, mocné panovnice z rodu Goryatů; syn mého otce Drusila, mocného panovníka z rodu Tirrenů..."

„Počkej, říkal jsi rod Tirrenů? Tvůj otec je... Tirren?"

Umouněnec horlivě přikyvoval hlavou.

„A to ti mám věřit?" zhrubl komorníkovi hlas. „To by mohl říct každý!"

„Přivážet císaři poselství, ovšem vaši bandité přepadnout já na cestě, zabít mé člověky, nic nemít, živořit!" halekal na celé podzemí umouněnec.

„Jestli mluvíš pravdu..." zamyslel se komoří. „Stráže! Dejte ho do pořádku služebným, ať je za hodinu připraven k auditu u císaře! Do práce!"

Císař Bened II. si hověl na svém pohodlném pokojovém křesle a popíjel Sevie', do syté rudé zbarvené víno pocházející z jižních hranic Svibiyakhu s Khedvenem. S jeho jemným nádechem lískových oříšků a mandlí byl vskutku vhodným nápojem pro císaře. Bened labužnicky zamlaskal a z lahve dolil do své číše posledních pár kapek lahodného vína. Hleděl do knihy, kde se již několik dnů snažil přečíst jednu stránku, se kterou měl čím dál tím větší potíže. Jeho oči již nesloužily jako dřív a znaky v knize skákaly z místa na místo. Byl však natolik hrdý, že to nikomu neřekl ani nikoho nepožádal, aby mu to přečetl.

Někdo lehce zaťukal na dveře. Císař sundal z nosu brýle se zlatými obroučkami.

„Kdo je tam?"

„To jsem já, veličenstvo, váš komoří. Mohu vstoupit?"

„Vstup!"

Komoří se skloněnou hlavou vešel dovnitř. „Nerušil bych vás, kdyby to nebylo důležité, císaři."