FAME

1.

"No,skvělý.."vykřiknu a rychle vstanu. Kouknu na hodiny 8:30. Za hodinu mám být v té škole. Zase nestíhám. Vběhnu do koupelny,rychle udělám ranní hygienu a nalíčím se. Otevřu skříň,vytáhnu černý kalhoty a bílý tričko,klasika nikdy neomrzí. Vezmu tašku, nazuju si tenisky a běžím na metro.

Dojdu před školu a je 9:25. Mam to ale štěstí. Stihla jsem to. Vkročím do umělecké školy a hledám učebnu zaměřenou na herectví a zpěv. Nikdy jsem tu nebyla a rychle se ztrácím. Po chvilce hledání jsem ji konečně našla. Předložila jsem svůj formulář a dostala číslo. Bylo tu strašně moc lidí. Každý měl nějaký sen. Stát se profesionálním pianistou,baletkou nebo v mém případě herečkou.

Začínala jsem být nervózní. Naštěstí přišla paní a zavolala mé číslo. Vstala jsem a vešla na pódium. Je to tady. Konečně se mi plní jeden z mých mnoha snů. Odložím si tašku na židli a předstoupím před porotu. Mladý muž sedící uprostřed se mě zeptá "Jak se jmenujete?". Rychle a rázně odpovím "Jessica..". "Dobrá Jessico,ukažte nám,co jste si připravila" vyzve mě.

Začínám předvádět mou oblíbenou scénu z filmu Tanec s vášní:Rozbal to! Vybírala jsem si z několika filmů, ale tahle scéna mi sedla nejvíc.

Po dokončení jsem odešla z pódia a šla domů. Měla jsem divný pocit. Vždycky jsem si tak jistá a sebevědomá. Ale po přijímačkách na uměleckou školu jsem nervózní. Tenhle divný pocit jsem snad ještě necítila.

Při cestě domů jsem se zastavila v mé oblíbené kavárně. Objednala si kávu sedla u okna. Vyndala jsem svůj mobil a začali na mě skákat různé upozornění, žádosti o přátelství, nevěnovala jsem tomu pozornost. V tom spěchu jsem si uvědomila, že jsem se zapomněla představit.

Dobrá, tak já jsem Jessica.Je mi 19 let a právě jsem se snažila dostat se na mou vysněnou uměleckou školu. Od mala jsem zpívala a předváděla různé scény. Když jsem byla starší, tak jsem chvíli hrála i divadlo, ale to mě moc nebavilo. Rodiče jsem opustila před 1 rokem a přestěhovala jsem se do New Yorku. Byl to vždy můj se a já se rozhodla své sny si plnit. To, že budu chodit na tuhle školu, jsem věděla už od mým 8 let. Byla jsem z ní tak nadšená. To mi zůstalo do dnes.

Mám modré oči a dlouhé blond vlasy. Jsem sebevědomá, ale dneska spíše nejistá. Poprvé od doby, co jsem nechala divadla, se cítím nejistě.Možná je to kvůli tomu, že na té škole mi hodně záleží.

Nikdy jsem nebrala věci moc vážně. Doma mi vždy nadávali za to, že vše moc zlehčuju. Bylo mi to jedno. Byly mi ukradený názory lidí. Vždy jsem si šla za svým a nikdo mi nikdy nevymluvil něco, co jsem chtěla.

Když jsem doma oznámila, že se stěhuju do NY, bylo chvilku dusno, ale potom jim došlo, že s tím stejně nic neudělaji. Je pravda, že prvních pár měsíců mi máma každý den volala a přemlouvala mě, abych se vrátila domů. Po čase do vzdala a dnes mi volá jednou měsíčně.

Samostatnost, vlastnost která mě skvěle vystihuje. Nikdy jsem na nikoho nespoléhala kromě na sebe. Za to důvěra je pro mě pocit, který moc necítím. Vidím to pořád. Všichni si lžou do očí. Potom někomu věřte. Je to možná důvod, proč jsem neměla poslední 4 roky kluka. Já vím, dlouhá doba. Ale nedá se říct, že by mi nějak chyběl. Soustředila jsem se hlavně na sebe.

__________________________________________________________________

Přijdu do svého bytu. Klíče odhodím na stolek u dveří, zuju si boty a kabát pověsím na věšák. Dojdu do obýváku a zapnu telku. Pustím si můj oblíbený kanál s písničkama a zpívám si. Jak jinak.

Mám hlad.  V ledničce nacházím jen sýr,jablka a jogurt. Rozhodnu se pro jogurt. Dám si ho a podívám se na hodiny. Ach joo, zase nestíhám. Jogurt ani nedojím a odcházím zase z bytu. Musím do práce. Pracuju v jedné firmě, která se stará o účetnictví. Nedá se říct ,že by mě to nějak bavilo, ale z něčeho platit byt musím.

Do práce doběhnu včas a začnu makat. Po třech hodinách tvrdé práce se zamyslím nad přijímačkama. Měly by tam už být výsledky. Nervózně najedu na jejich stránky a chvilku se přemlouvám, abych se podívala. Dobře, kouknu se.

Rozkliknu pořadí přijatých lidí. Hledám své jméno. Po chvilce ho najdu a zjistím, že mě přijali. "Jóóó.." vykřiknu na celou kancelář a výrazy některých mých spolupracovníků bych vám přála vidět. Roky tvrdé práce se konečně vyplatili. Už se nemůžu dočkat, až budu profesionální herečka a budu moc opustit tuto hnusnou kancelář, kterou sdílím s dalšími 20 lidmi. Je to ještě daleko,ale už aby to bylo.