Tajemství Iskarského jezera

Tajemství

Každá rodina má svá tajemství o kterých její okolí nemá ani ponětí. Některá tajemství jsou tak temná, že o nich dokonce ani oni sami nemluví a snaží se zapomenout. Zapomenou na ty ohavné skutky, které učinili.

Byl deštivý, srpnový večer. Slunce dávno vystřídala zatažená, temná obloha a bahnitá cesta byla viditelná jenom díky několika pouličních lampám a pomocí světel právě přijíždějícího automobilu. Vozidlo zpomalilo a zaparkovalo přímo před velkým domem, který v tuto noční hodinu působil mnohem strašidelněji, než ve dne. V tu chvíli se ozval hlasitý hrom, který však právě vycházejícího řidiče auta nijak nepřekvapil. Mladý muž  v dlouhém kabátu, skryl svou tvář před kapkami vody pomocí béžového klobouku a za zvuků čvachtajících polobotek v promoklé trávě se ocitl až u bílých dveří onoho domu. Nenamáhal se vyšmátrat klíče, které před několika hodinami nechal uvnitř a raději zazvonil. Pár vteřin nervózně podupával nohama na místě a čekal, až se dveře otevřou.
,,Pane Grigori," otevřela dveře postatší žena a pozvala jej dovnitř.
,,Je otec doma?" zeptal se Grigori a na chodbě si začal sundávat zmoklý kabát i klobouk.
,,Je v salónku...ale má tam návštěvu. Pan Ivanov s rodinou," odpověděla žena. Mladý pán věděl, že tato návštěva nevěstí nic dobrého. Jeho otec se s Ivanovem setkával pouze, když od něj potřeboval nějakou laskavost.
,,Chcete něco k jídlu? Zůstaly smažené grundle od večeře," přerušila jej z přemýšlení hospodyně.
,,Ne, děkuji. Nemám hlad. Můžete jít," odpověděl chladně Grigori a opatrně našlapoval k pokoji, v němž byl otec s hosty. Dveře byly mírně pootevřené. Opřel se tedy o stěnu a koukal dovnitř. V honosných křeslech sedělo asi šest mužů různého věku a všichni v černém oblečení. Vzadu, přesně uprostřed mezi všemi byl muž hubené postavy s šedými vlasy učesanými dozadu a vrásčitý spadlý obličej držel brýle s tenkými zlatými obroučkami. V ruce měl dýmku, jak bylo zvykem a spokojeně se koukal po ostatních společnících.
,,Takže jsme domluvení. Do zítřka z té chátry Bogdana Adamoviče nezbyde ani kapka krve," pousmál se podobně starý muž vedle silnější postavy, tedy nejstarší Ivanovič.
V tu chvíli se i muž v čele stolu usmál.
,,Věděl jsem, že na vás je spoleh. Bez nich nám bude všem líp. Ať hezky do jednoho pochcípají," doplnil Grigoriho otec a pozvedl sklenici rakie.
V tu chvíli se Grigori polekal. Co má jeho otec zalubem? Bogdan Adamov byl přeci jeho obchodní partner a také otcem Tatjany, pro niž choval Grigori vřelé city. Mladík se pomalu vzdálil ode dveří a po drevěném schodišti vyběhl do patra. Stále si v hlavě překrával slova otce i toho muže vedle. Nechtěl si představit, že by se Tatjaně něco stalo. Bez klepání vstoupil do prvních dveří. Pokoj zde byl moderně zařízen a na posteli seděl o něco starší hoch se sešitem v ruce.
,,Vypadni!" křikl na Grigoriho bratr, který se věnoval studiu.
,,Antone, já vím, že mě nechceš vidět, ale pojď se mnou. Prosím," snažil se jej přemluvit Grigori, jelikož věděl, že bez něj by to nezvládl.
,,Neotravuj a odejdi," odsekl podruhé starší Anton, přičemž bratrovi nevěnoval ani jeden pohled.
,,Jde o Tatjanu. Pokud se teď nezvedneš, už tady zítra ani nemusí být," nenechal se odehnat mladší z nich a připoměl, proč vlastně mají s bratrem tak špatný vztah. Při zaslechnutí jména, které dříve ovládalo Antonovu mysl i on zpozorněl.
,,Odjíždí ze země? Vlastně jen ať si jde. A pokud mi chceš udělat stejnou laskavost, můžeš se k ní přidat a konečně by jste mohli být jedna velká a šťastná rodina," pokračoval si ve svém Anton.
,,Poslouchej mě. Slyšel jsem otcův rozhovor s Ivanovovými. Pokud se teď nezvedneš, zítra nebude žádná Tatjana, ani žádné dítě o které bychom se dál hádali," povzdechl si Grigori.
,,Ty chceš říct, že otec posílá Ivanova, aby  se zbavili Tatjany? To je nesmysl," odsekl pobaveně starší z nich.
,,Nejenom Tatjanu, ale celou její rodinu a pokud je nezastavíme tak...nechce se mi na to ani pomyslet," povzdechl si Grigor.
,,Kolik máme času?" zeptal se Anton a konečně to vypadalo, že si to začíná rozmýšlet.
,,Nevím, když jsem šel sem, ještě seděli v salónku," odpověděl mladší hoch.
Anton dál nic neřekl. Odložil výpisky a šel ke dveřím. Při stisku kliky se podíval na bratra, jestli jej nebalamutil a zda jej bude následovat. Grigori jenom přikývl a šel za ním. Opatrně společně sešli po schodech. Vypadalo to, že otec je stále s hosty za zavřenou místností. Oba se v tichosti oblékli do kabátů, když vtom se dveře od salónku otevřely a z nich vycházeli pobavení muži, zřejmě s dobrou náladou.
,,Antone, Grigori, kam jdete?" zastavil své syny právě vycházející otec.
,,Jeden spolužák pořádá párty. Akorát před chvílí mi volal, ať přijdeme. Vy už jste skončili? Myslel jsem, že se pánové zdrží déle," pousmál se jakoby nic starší Anton.
,,Ano, ještě musíme uspat děti," zasmál se nejstarší z návštěvníků a všichni se k němu přidali. Inteligentní Grigori tuhle narážku pochopil a s obavami se koukl na bratra.
,,Otče, do rána nás nečekej. Přespíme tam," doplnil starší z bratrů.
,,Dobrou noc všem," pronesl Grigori a hnal se ke dveřím, aby zmizeli dříve, než hosté. Bratři se rychle prodrali ven a utíkali do auta, které zde právě před několika minutami mladší z nich zaparkoval. Nasedli dovnitř, Grigori nastartoval a plnou rychlostí jeli pryč.

Nová povídka je tady. Krásný konec února.