Jako malí jsme pořád chodili ven.
Užívali si života a nechtěli se učit.
Neměli žádný sen
A nikdo nám do ničeho nesměl mluvit.
Hulili jsme trávu
a kašlali na všechno.
Chodili za školu,
co z nás bude, věz nikdo.
Čas plynul ,jak voda.
Až to bylo nad naše síly.
Ta léta nešla vrátit zpátky.
Jsme jen parta zanevřenců bez víry.
A je to tady...
Sedím v baru,
sám sebe marně klamu.
A přemýšlím ...
Přemýšlím nad tím promarněným životem.
Co jsem vlastně dokázal ?
Není ze mně nic !!!!!
Jen Samé dobré věci jsem o sobě vykládal.
Můžu snad po sobě chtít něco víc ?
Jsem jen to veliké nic v nekonečném prázdnu.
Radši jen odejdu a za svým životem zhasnu.
Ďábel špatný mě ve snu napadl,
do pekla bych nejradši zapadl !
A co z toho ?
Lepší to bývat mohlo.
Kdybych si života vážil víc
A šel sám osudu vstříc.
Co vlastně teď zmůžu ?
Jen obrátku svou si pověsit můžu.
Rodiče už nebavilo holí lámání,
jsem sám pro sebe velké zklamání.
Chtěl jsem si říct, že už to bude lepší ! ,
že, že je tu nějaká naděje! ,
že nejsem ďáblův zplozenec a že má ještě smysl tu být !
Ale...
Pověz mi... , jaký to byl vlastně život ?
Odkopávám bednu
