Forest (CZ)

Forest

Ten dům byl překrásný. Nebyl ani moc velký, ani moc malý, tak akorát pro mě a mého syna. Stáli jsme před jeho prahem a prohlíželi si vstupní dveře. Dveře do nového života. Timmy se mi tiskl k ruce a na tváři mu hrál šťastný úsměv. Výraz, který mu poslední dobou scházel. Já se usmívala také.

Byla jsem svobodná matka, měla jsem jen málo peněz a v hlavě sny, které se nedaly realizovat. Jediné, co v mém životě za něco stálo, byl můj čtyřletý syn.
„Domeček.", zažvatlal. Zatím uměl jen pár slov, protože byl podle doktorů trochu... opožděný.
„Ano, zlatíčko,", pohladila jsem Timmyho po vlasech a otevřela jsem dveře. „to je náš nový domeček."

Na svých malý nožičkách se Timmy rozeběhl přímo ke schodům a snažil se na ně vydrápat. Nechala jsem ho, alespoň jsem měla čas vybalit si věci z mého posledního kufru. Byly v něm fotky a různé věci, co pro mě byly důležité. Drobnosti, z kterých každá z nich nesla nějakou vzpomínku. Nostalgicky jsem si povzdechla, a po vybalení posledního zavazadla jsem se vydala za Timmym, který prozkoumával nové pokoje.

Za pomoci stěhováků jsem přestavěla starý nábytek po předchozích majitelích a přidala vlastní. Moc hezky k sobě ty dva odlišné styly pasovaly.
„Mami, mami.", zavýskal najednou můj syn a já se vydala po jeho hlase. Stál ve dveřích jednoho pokoje s modrými tapetami a dřevěnou podlahou. Skrz dvě okna v místnosti bylo vidět ven na jedinou štěrkovitou cestu, která od nás vedla do města.

Timmy se na mě prosebně podíval a mně po chvilce došlo, co chce.
„Chceš, aby to byl tvůj nový pokojíček?", klekla jsem si do výše jeho očí. Stydlivě sklopil pohled a nepatrně přikývl. Usmála jsem se na něj a on na mě.
„Tak dobře, broučku, ale hračky si vybalíš sám."

Po únavném vybalování jsem si uvědomila, že má dům i půdu, kterou jsem ani nijak zvlášť neprocházela. Jediné, co jsem o ní věděla, bylo to, že na ní byla spousta starých krabic s harampádím. Původní majitelé ho tady zanechali, kdo ví, kde teď jsou. Údajně jednoho dne zmizeli, nechali tu úplně všechny věci, a dům se tak stal majetkem jedné firmy.

Hned druhý den ráno, co jsem dala Timmyho do školky, jsem šla nahoru, abych to tam prozkoumala. Zatáhla jsem za šňůrku se střapečkem na konci a vysunula jsem ze stropu nad horním patrem dřevěné schody. Pomalinku, a trochu nedůvěřivě, jsem položila svoji nohu na první schůdek, a když jsem se ujistila, že mě unese, začala jsem stoupat nahoru.

Nahoře na mě čekal spínač světla, který jsem ihned přecvakla na „on". Nad mojí hlavou slabě zablikala žárovka, a ozářila celou půdu matným oranžovo bílým světlem. Naskytl se mi pohled na hromadu krabic, stohy knih a staré dětské hračky, a tak jsem se dala do práce.

Uklízela jsem na půdě, rozhrnovala jsem krabice, vymetala pavučiny a naše nepotřebné věci dala na místo. Zrovna jsem odšoupla krabici se starými knihami, když tu mě zaujal kus bílého papíru, co ležel pod jedním vyndaným prknem. Na chvíli jsem zaváhala, i když mě nic nedrželo, měla jsem pocit, že bych ho neměla z pod toho prkna vytahovat.

Po chvilce upřeného pozorování bílého listu jsem nakonec zatahala za jeho roh a vytáhla jsem ho. Celá jeho první strana byla prázdná, ale na té druhé bylo černým uhlem něco napsáno. Chvilku mi trvalo, než jsem písmo zřejmě psané třesoucí se rukou rozluštila.
„Nechoďte do lesa.", přečetla jsem zneklidněným hlasem tři jednoduchá slova. Chvilku jsem přemýšlela, co tím chtěl autor říct, ale nakonec jsem usoudila, že to asi není moc důležité, papír jsem zmačkala a hodila do černého igelitového pytle na odpadky.

Jak dny plynuly, věta z papíru mi čím dál tím víc hlodala svědomí. Každý den jsem vozila Timmyho do školky a přemýšlela nad tím, i když to byl jen nějaký přihlouplý nápis. Vzbuzoval u mně velký neklid. Zrcátkem jsem spatřila svého syna vzadu v dětské sedačce. Seděl tam až příliš klidně, až příliš tiše. Ne, že by předtím nějak extra mluvil, ale teď měl v očích až katatonický výraz. Jako by ho něco nutilo nic neříkat, nic nedělat. Dokud jsme nevyjeli z lesní cesty na dálnici, skoro se nepohnul.