Ve stínu šapitó ✔

Miloval jsem to. Dívat se na tu krásu, hledět na křivky, jež mi pokaždé vyrazily dech svou ladností. Zvlášť při náročném provedení určité figury na visuté hrazdě, kdy Silvio precizně natáhl ruku s vystrčeným malíčkem, nebo se zářivě usmál, zatímco se na houpačce držel jen jednou zaháknutou nohou v kotníku. Měl rád detaily a rozhodně jimi neplýtval – používal je vždy v té pravé chvíli. Kdykoliv jsem měl možnost ho vidět při zkoušce či představení, zůstával jsem bez dechu a s pootevřenými ústy zírat na tu dokonalost. Ani ženy a dívky se mu v mých očích nemohly rovnat.

Naneštěstí jsem nemohl zírat často. Byla potřeba udělat tolik věcí! Urovnat manéž, nasypat čerstvé piliny, uklidit prostor mezi sedačkami, vyleštit lóže, opravit, co bylo třeba, zkontrolovat maringotky, postarat se o zvířata, sbalit nebo postavit stan, to podle toho, zda jsme zůstávali na místě, nebo jsme pokračovali na další štaci. Mnohokrát jsem si říkal, že by bylo skvělé, kdyby byl krasojezdec a já se mohl starat o jeho koně nebo mu ho alespoň po zkoušce odvést do stáje. Ale takto to nefungovalo, proto jsem obvykle přestal zírat dřív, než si toho někdo všiml, a šel si po své práci, při níž jsem ve svých představách zacházel ještě dále.

Zrovna jsem kontroloval hlediště před představením, jestli v něm nezůstal nějaký svinčík, a Silvio měl zkoušku. Tenťáci, kteří měli nějaký hudební sluch a nadání, hráli pod vedením kapelníka melodii, jejíž název jsem si nikdy nezapamatoval, ale nápěv jsem si pobrukoval častěji, než bylo zdrávo. Silvio při jejích tónech plul ladně vzduchem, houpal se na visuté houpačce, točil se ve vzduchu, jako by snad byl jen pár centimetrů nad zemí. Jeho snědý obličej byl zkřiven soustředěním při každé vývrtce, ale pokaždé, když se zastavil v potřebné pozici, nezapomněl na ten dokonalý úsměv.

„Hej, Svoboda, nečum a makej!" křikl na mě Silviův otec Carlo, který vedl zkoušku, a vyrušil mě tak v rozjímání. Ani jsem si neuvědomil, že už notnou dobu jen stojím se sebraným obalem od lízátka a nemohu se odtrhnout od italského akrobata.

„Pardon," zamumlal jsem a pokračoval v kontrole. Cítil jsem, jak rudnu a neodpustil jsem si zamračený pohled směrem k Carlovi, jenž už opět kontroloval pohyby ve vzduchu a sem tam utrousil nějakou připomínku. Musel mi vynadat zrovna před Silviem? Tak trapně už mi dlouho nebylo. Z manéže jsem vystřelil o pár okamžiků později a ještě jsem zaslechl, jak Carlo k mým zádům zavrčel: „È un idiota."

Vlastně jsem mu to neměl úplně za zlé, ale přesto se mě to dotklo. Chápal jsem, že jsem pro něj jen obyčejný stavěč a údržbář, naprostý póvl oproti všem těm skákačům, jezdcům, akrobatům a domptérům, ale to neznamenalo, že mě to nebolelo, zvlášť když to pohrdání dal najevo před synem. Ta propast mezi ním a mnou se tak ještě více prohloubila, jako kdyby už tak nebyla hluboká a nepřekonatelná jako oceán.

Potřeboval jsem chvilku jen pro sebe. Proběhl jsem mezi maringotkami, kde se na trávě protahovala hadí žena a madame Louisa naposledy drezírovala opičky, které chytaly do rukou kroužky a dávaly si je na krk nebo na ruce jako levnou bižuterii, až jsem se zastavil u klece se lvicí Nanjou, která na mě podezřívavě jedním okem mrkla, než se vrátila k olizování koťat. Posadil jsem se pod klec, opřel se o kolo vozu a položil si hlavu do dlaní, doufaje, že mě nikdo nebude aspoň chvíli potřebovat.

Představení se blížilo, všude možně pobíhali lidé a kasírka už vybírala vstupenky, takže jsem nemohl počítat s více než pár minutami, než budu muset obléknout uniformu a s dalším tenťákem držet plachty stanu, kterými do manéže vstupovali účinkující. Co jsem ale vůbec nečekal, byl sametový hlas, který se ozval nad mou hlavou se silným italským přízvukem.

„Tak tady jsi," konstatoval tiše a já se okamžitě vyšvihl na nohy. Bohužel mému tělu chyběly ladné pohyby akrobatů, takže jsem se spíš neohrabaně zvedl a zapotácel se. Ještě nikdy jsem mu nebyl tak blízko. Stál ode mě sotva na půl kroku a já v tu chvíli srdce cítil až v krku. Nezmohl jsem se na jedno jediné slovo, topil jsem se v černých očích, jež jiskřily jako nebe poseté milionem hvězd, a vůně, jež mne obestřela, mi naprosto zamlžila mozek.

Chtěl jsem utéct, ale byl jsem v pasti. Za zády jsem měl lvici, jež podrážděně pofrkávala, jak se v blízkosti jejích koťat objevil někdo, koho neznala tak jako mě, a před sebou Silvia, který měl na tváři směsici pobavení, zvědavosti, ale taktéž odhodlání. Netušil jsem, co mě děsilo více, jestli má neschopnost ničeho, nebo to, že on si byl sám sebou tak jist, že by byl schopen všeho.

„Omluv mého padre, je nervózní z našeho odjezdu. Mně nevadí, že se díváš," pokračoval, jako by si vůbec nevšiml mé nervozity. Nebo možná všiml, protože se usmál, když můj obličej získal odstín zralého rajčete, a ještě o kousek se přiblížil, až se špičky našich bot málem dotýkaly a mezi námi zůstal prostor tak na šíři dlaně. Nasucho jsem polkl a přimáčkl se k rohu klece, doufaje, že Nanja nevystrčí tlapu a nesekne mě. Nebo jeho. To by byl větší problém. Se zraněním by nemohl vystupovat, pro mě by se práce našla. Zřejmě si nebezpečí uvědomil, protože mě chytil za ramena a donutil mě se posunout za roh klece, který byl z pevné dřevěné desky.

„Neumíš mluvit?" ptal se zvědavě. Ruce ze mě nesundal a já cítil, jak se mi z nohou stává želé. Zatraceně, musel být tak blízko?

„Umím," vysoukal jsem ze sebe těžce a modlil se, aby mě pustil a odstoupil do vhodné vzdálenosti. Copak neviděl, co to se mnou dělá? Ramena mě pálila, jako by mě žahl šambriérou. Z té blízkosti se mi točila hlava a jen horko těžko jsem se držel, abych očima neklouzal po svůdně vykrojených rtech, jež jsem měl na dosah. Jak by asi mohly chutnat? Toužil jsem to zjistit snad od druhého dne, kdy přijali angažmá a vydali se s námi na štaci, ale teď, když by stačilo se jen maličko naklonit, se to nedalo vydržet. Kousal jsem se do vnitřku tváře a snášel jeho zkoumavý pohled, když ke mně skrze mlhu konečně doputovala informace, již mi sdělil.

„Odjezd? Kdy?" vydechl jsem zděšeně a kousl se do jazyka. To jsem vůbec nechtěl říct nahlas.

„Ráno," vysvětlil s pokrčením ramen. „Otec se domluvil na další angažmá s cirkusem Humberto. Nemůžeme tu zůstat déle, cirkus potřebuje pořád nová čísla."

„Vždyť jste sotva přijeli..." hlesl jsem a sklopil zrak k našim botám.

„Zdá se to tak, že? A přitom je to už několik měsíců. Tolik jsme toho zameškali, carissimo Daniel..." zašeptal a jemně mne pohladil po tváři.

Ztuhl jsem. Opravdu mi řekl drahý Danieli? Věděl, jak se jmenuju! A ten dotek... Nedokázal jsem se udržet, s přivřenýma očima jsem se opřel do jeho dlaně a cítil, jak se mi okolo žaludku rozlévá podivné teplo. Silvio se choval, jako by měl o mě zájem. A to znamenalo jediné – musel si všimnout, že na něj nehledím jen proto, že se chci pokochat nádherou, jež svým uměním vytvářel.

„Teď už je pozdě na všechno," pravil jsem posmutněle a zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, na všechno ne," řekl pevně, rozhlédl se, zda jsme stále beze svědků, a vtiskl mi rychlý polibek na rty. Sotva se stihl dotknout mých úst, než se placem rozlehl hlas jeho otce, jenž ho volal k vystoupení. „Předej někomu závěsy. Po vystoupení se sejdeme za jedničkou. Budeme mít aspoň chvíli pro sebe," zašeptal mi do ucha, věnoval mi motýlí polibek na tvář a vzápětí už běžel směrem k šapitó, aniž by mi dal prostor k námitkám.

Jako bych nějaké mohl mít. Prsty jsem si přejel přes ústa a kousl se do rtu. I jen z toho nepatrného doteku jsem vnímal, jak se mi okolo páteře vlní mravenčení, které se následně rozběhlo do celého těla, až jsem se otřásl. Silvio mě políbil! Neměl jsem daleko do oslavného tance, ale musel jsem se tvářit, jako by nic. Ten široký úsměv si schovám pro něj. Kdo ví? Třeba se dnes neuvidíme naposledy. Třeba se k našemu cirkusu zase vrátí a my budeme moci prožít více chvil spolu. A i kdyby ne... nehodlal jsem promarnit ani minutu toho vzácného času, co mi byl ochoten věnovat.